Uzavření | TWD

Od konce - Osud rozhodl za mě

Dny ubíhaly a nevraživost mezi Darylem a Sebem stále rostla a rostla. Bojovali o mě jako o kus nějakého jídla a já si vážně přála aby, něco rozhodlo za mě. Ani jednomu jsem nechtěla tak úplně dát přednost, ale zároveň jsem jim ani nedokázala vpálit oběma odmítnutí. Vlastně jsem naopak nějakým zvláštním způsobem chtěla oba, ale zároveň nechtěla. Měla jsem v sobě takový zmatek. Čekala jsem jako na smilování na nějaké znamení...jakékoli. Kdybych však věděla, jak se mi nakonec osud rozhodne pomoct, nikdy bych si to nepřála...

,,Nechceš se projít?" nakoukl Seb jednoho odpoledne ke mně do pokoje. Daryl byl jako téměř každý den někde venku a hledal zásoby a my zůstali uvnitř a snažili se nějak se zabavit.

Já osobně jsem trávila čas čtením. Seb mi půjčil knihu, kterou někde našel při svých cestách.

,,Jako ven?" odtrhla jsem pohled od popsaných řádků a vrhla ho na Seba. ,,Není to nebezpečné?"

,,Bojíš se?" ušklíbl se na mě.

,,Ne jen...nechci zbytečně riskovat," upřímně jsem se v bezpečí mého pokoje cítila dobře.

,,No jasně," protočil na mě Seb oči, ,,myslíš si, že tě neumím ochránit třeba jako Daryl, co?"

Frustrovaně jsem si povzdychla. Bylo to tu zase. Knihu jsem raději zaklapla, stejně mi bylo jasné, že teď přijde salva důvodů, proč byl Seb lepším ochráncem, přítelem a prostě vším, takže číst už nebudu moct. V poslední době jsem od něho podobné proslovy slýchávala dost často a vždy to začalo nějakou takovou maličkostí.
,,S ním si venku byla. Když tě učil střílet z kuše, tak ti riskování nevadilo. To se semnou necítíš bezpečně?" začal.

Neměla jsem na takové řeči náladu, a proto jsem raději udělala to, co chtěl.

,,No dobře prosím tě, půjdeme," pronesla jsem a zvedla se z improvizované postele.

Naštěstí jsme se nevydávali nikam daleko, pouze na okraj lesa, který bujel za budovami, které jsme obývali.

,,Přemýšlela si o tom mém návrhu?" prolomil Seb několikaminutové ticho, kdy jsme se jen pohrouženi do svých myšlenek procházeli a užívali si čerstvého vzduchu.

,,Jo, přemýšlela," pravdou bylo, že se mi nedávno zdál sen, o tom jaké by to asi bylo vydat se s ním na cestu, a proto jsem na jeho návrh myslela docela často. Stále jsem se však nedokázala rozhodnout. Jasně, že bych se lidem, kteří byli za celou apokalypsu zodpovědní pomstít, ale jak bych asi Darylovi vysvětlila, kam a proč odjíždíme? Dokázala bych se mu konečně svěřit? Chtělo se mi ho opouštět?

,,A?" vyzvídal Seb.

Mlčky jsem rozhodila rukama, ,,je to těžké."

,,Ale není," nesouhlasil se mnou.

,,Je."

,,Nechceš ho opustit. O to jde, že?" odhadoval.

,,A kdyby jo?" vrhla jsem na něho tázavý pohled.

,,Sakra, Anyo," vyhrkl ze sebe a zhluboka se nadechl. ,,Vždyť je to...nevychovanec. Jde mu jenom o sebe. Co o něm vlastně víš? Povídali jste si někdy spolu?"

Svojí otázkou se přesně trefil do toho, co mě ohledně Daryla celou dobu trápilo. Pohled jsem sklopila dolů ke svým botám. ,,On na povídání si moc není," odpověděla jsem potichu.

,,A o tom přesně mluvím," přitakal ihned, ,,jsem si jistý, že mu ani na jednom z nás nezáleží, kdyby měl možnost jako ty, neváhal by a nechal tě tady."

Zvedla jsem pohled a namířila ho na Seba. ,,Ale vždyť on má takovou možnost," namítla jsem. ,,Sebe, vždyť on nás k přežití vůbec nepotřebuje, to my potřebujeme jeho."

,,To si vážně myslíš?"

,,To vím."

Seb nechápavě zakýval hlavou. ,,Opravdu nechápu, co na něm vidíš," pronesl s povzdechem. ,,Myslel jsem si, že máš nějakou hodnotu."

,,Taky že mám," pronesla jsem a nepěkně se přitom zamračila. ,,Jak se vůbec opovažuješ mě na základě Daryla soudit?" obořila jsem se na něho. ,,A vůbec...Daryl mi zachránil život, aby si věděl, málem jsem umřela mezi mrtvákama nebýt jeho a to více než jednou," dodala jsem rozhořčeně a zapíchla mu natažený ukazováček do hrudi. ,,Co si kdy pro mě udělal ty, hm? Vykašlal si se na mě! To ty myslíš jen na sebe!"

,,To není pravda. Změnil jsem se. Chci to, co jsem provedl odčinit," namítal Seb.

,,Tak si odčiňuj sám, já na rozdíl od tebe nic neprovedla!" odsekla jsem mu na to, rozhodnuta už dál v hádce nepokračovat. Nehodlala jsem se s ním dohadovat.

,,Miluješ ho?" vyhrkl ze sebe zničehonic a provrtal mě pohledem.

Ta otázka mě zastihla zcela nepřipravenou.

,,Co?" vykulila jsem na něho překvapeně oči.

,,Miluješ Daryla?"

,,Ne!" pronesla jsem důrazně ,,Proč tě to v-" uprostřed věty jsem se najednou zasekla. Koutkem oka jsem totiž za Sebovými zády zahlédla pohyb. ,,Pozor!" vykřikla jsem, když se na něho zpoza houští vyřítil ohavně tlející mrtvák. Byl už ale příliš blízko. Hned jak se Seb otočil za sebe, vrhl se na něho a udělal to s takovou vervou, až ho poslal k zemi a zřítil se přímo na něho.

Musel se kolem nás ochomýtat nějakou dobu. Vůbec jsem nechápala jak to, že jsme neslyšeli jeho mrtvolné chrčení. Nebyl však čas nad takovými věcmi přemýšlet. Instiktivně jsem sáhla za opasek svých džínů pro zbraň, ale nic jsem nenahmatala. Nebyla tam. V tu ránu mi došlo, jakou chybu jsem to udělala. Nechala jsem zbraň v mém pokoji.

,,Anyo! Pomoc mi!" vykřikl Seb. Pažemi se zapíral do mrtvého těla té obludnosti, která se mu bezostyšně sápal po krku.

,,Sakra!" zaklela jsem potichu. Jak jsem mohla být tak tupá?

S rostoucí panikou jsem se začala rozhlížet kolem. V hlavě mi to šrotovalo. Musela jsem najít něco, čím bych toho mrtváka zabila, nebo alespoň dostala ze Seba. Pohledem jsem těkala všude možně. Srdce jsem měla až někde v krku, kde mi divoce tlouklo. Kámen! Rychle jsem se sehnula pro šutr ležící nedaleko a přispěchala s ním zpátky, vzala ho do obou rukou a rozmáchla se.

Seb se mi zadíval do očí. Zorničky měl doširoka rozšířené strachem ,,Sejmi ho!" zařval netrpělivě. Bylo na něm vidět, že už dlouho mrtvákovi odolávat nedokázal, ,,no tak, Anyo!"

Já ale i přes to zůstala na malý moment paralyzovaná. Mrtváka už jsem sice střelila. Už jsem zabila. Ale takhle zblízka, kamenem to bylo něco úplně jiného. Co když ho udeřím málo? Co když pak spadne na Seba a všechno bude horší? Strach mi našeptával různé tragické možnosti.

,,Tak na co cekáš sakra?" znovu zakřičel Seb, čímž mě vytrhl z mého ochromení.

Zhluboka jsem se nadechla, pevněji semkla prsty kolem chladného kamene a s největší možnou silou s ním praštila o mrtvákovu hlavu. Pozdě... V ten samý moment, kdy jsem se konečně odhodlala, Seb povolil ruce a dovolil tak té odporné věci, aby zabořila své zuby do jeho masa.