Uzavření | TWD

Od začátku - Nečekaná konference

Pár dní uteklo jako voda a já se ke svému překvapení zapracovala, tak že jsem si v nové práci připadala doslova jako ryba ve vodě. Vytvořila jsem si svojí každodenní rutinu, se kterou mi najednou vše připadalo snazší. Ráno jsem vstala o něco dříve než bych musela, postarala se o ranní hygienu, nalíčila se, oblékla se, sbalila si něco malého k jídlu a pak se vydala do kavárny, kterou mi onehdy ukázala Liz.

Zamilovala jsem si to v ní. Má pravidelná objednávka zahrnovala latté a něco sladkého k snídani. S tak výbornými zákusky jako tam měli se i to zdánlivě nejhorší ráno proměnilo na sluncem zalité veselí. Upřímně se tato část dne, kdy jsem si vychutnávala lahodnou kávu a dortík, stal tou úplně nejoblíbenější. Největší výzvou dne pro mne bylo donutit své tělo vstát od stolu a vydat se do práce. Naštěstí jsem to vždy zvládla.

Zbytek dne probíhal taktéž neustále stejně. První co jsem dělala, když jsem dorazila do své kanceláře, byla kontrola emailů a vyřízení těch, které přišly před začátkem mé pracovní doby. Než jsem stihla vše vyřídit, už se mi většinou na stole kupila hromádka různých papírů popsaných tak drobonkým písmem, že nebylo téměř možné ho přečíst. Měla jsem tedy štěstí, že jsem napsaný text číst nemusela. V mezičase mezi vyřizováním dalších a dalších emailů, zařazováním lejster a rozdáváním razítek jsem ještě zvedala věčně řinčící telefon, který jsem většinou přepojovala dál.

Byla to úmorná práce. Nebylo lehké zvládat tolik věcí najednou, ale s dostatkem kávy jsem se to tak nějak naučila zvládat. Dokonce bych řekla, že jsem stihla samu sebe rychle zaškolit a ve všem se zorientovat. K mému překvapení se to dokonce obešlo bez jediného zádrhelu.

Už jsem si skoro začínala myslet, že mě v mé nové práci nic nepřekvapí, zacinkání mého mobilu jednoho rána mě však rychle vyvedlo z omylu. Seděla jsem zrovna klasicky v kavárně, v rukou svírala vysokou skleničku z poloviny plnou božské hnědé tekutiny a s přivřenýma očima si užívala přítomný okamžik, když v tom mě z mého zasnění vytrhl onen zvuk.

Překvapeně jsem párkrát zamrkala. Pak mi došlo, že onen zvuk vyšel z mého mobilu a tak jsem neochotně položila skleničku na stůl a místo ní do ruky vzala mobil. Na displeji mi svítila nová příchozí zpráva. Rozklikla jsem ji a zjistila, že je od pana Harrise. To bylo poprvé, co mi psal, takže jsem z toho byla mírně vykolejená. Tak nějak automaticky mi hlavou proběhly nejrůznější obavy. Píše mi protože jsem něco udělala špatně?

Když jsem si zprávu přečetla a zjistila, že mi pouze oznamuje konání nějaké důležité konference, na které jsem měla dělat zapisovatelku, spadl mi pomyslný kámen ze srdce. Obavy jsem hodila za hlavu. Už už jsem chtěla mobil zase odložit, pak jsem ale pohledem celý text projela znovu a polekaně vytřeštila oči. Až v tu chvíli jsem si totiž uvědomila, že se ona konference konala za pár minut.

Na nic jsem nečekala, urychleně vyskočila na nohy a vydala se z kavárny. Pospíchala jsem tak, že jsem se ani nerozloučila s barmankou, kterou jsem si za tu krátkou dobu stačila nejvíce oblíbit. S pravidelným kontrolováním hodinek jsem se rychlým krokem blížila k laboratoři. Vstupní síní jsem profičela jako hurikán. Své kroky jsem zastavila až u jednoduchého plánku budovy, abych zjistila, kam se musím dostavit. Naštěstí to netrvalo dlouho a našla jsem potřebnou kancelář. Nacházela se ve třetím patře, takže jsem si rychle přivolala výtah. Netrpělivě jsem před ním podupávala nohou. Do začátku konference zbývalo pár minut.

Konečně se ozvalo tiché cinknutí oznamující příjezd výtahu. Hned jak se jeho dveře otevřely, rychle jsem vstoupila dovnitř a nechala se odvést o tři patra výš. Pak už zbývalo zdolat pár metrů chodby a stála jsem před dveřmi kanceláře. Pomocí štítku, který byl na nich nalepený, s nápisem "Zasedací kancelář 35", jsem se ujistila, že jsem došla správně.

Jak jsem tak stála před těmi dveřmi, dostaly se ke mně hlasy z místnosti za nimi. Že by to už začalo? Zpanikařila jsem a vtrhla do místnosti jako velká voda. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že by bylo možná na místě nejdříve zaklepat. Ihned jakmile jsem se objevila uvnitř, jsem na sobě ucítila několik párů očí. Nějakou chvíli se kanceláří rozprostíralo trapné ticho, které ale naštěstí přerušil pan Harris.

,,Á slečna Anya...už na vás čekáme," pronesl.

Možná že se snažil o přátelský tón, ale moc se mu to nepovedlo.

Byla jsem jediná žena v místnosti, což ve mně vyvolávalo zvláštní nespecifický pocit. Skoro jsem si připadala jako nějaká laň v obložení hladových lvů.

,,Dobrý den," vydala jsem ze sebe ostýchavě a všem přítomným věnovala letmý pohled.

Jeden z mužů mě však zaujal více než ostatní. Tak krásně modré oči jsem snad nikdy nespatřila. Nejspíše bych tam stála uhranutá jeho pohledem celý den, pan Harris mě však přísným hlasem vyzval k tomu, abych se posadila, čímž mě vytrhl z chvilkového poblouznění. Rychle jsem se posadila na místo, které mi bylo přiděleno. Na stole přede mnou se nacházel tablet, do kterého jsem dle instrukcí měla zapisovat průběh konference.

V praxi to vypadalo tak, že pan Harris vždy uvedl téma hovoru jako například zkoumání subjektů, při čemž na mě kývl hlavou. To bylo pro mne znamení, že mám psát. Napsala jsem tedy nadpis tématu a pak se tak nějak snažila zaznamenat vše, u čehož na mě kdokoli z přítomných kývl hlavou.

Při psaní jsem stačila odtušit, že muž s modrýma očima, které mě tak uhranuly, byl jeden z vedoucích vědců. Ani nevím proč, ale byla jsem zvědavá, co bude na konferenci říkat a to i když jsem vůbec nechápala, o čem se baví a vlastně ani nechtěla chápat. K mému zklamání však zrovna on stále mlčel a pouze těkal pohledem od jednoho hovořícího muže k druhému. Najednou se však jeho pohled zastavil na mně a já ve chvilce jako bych zkameněla.