Uzavření | TWD

Od konce - Sebovo přiznání

,,Omlouvám se," hlesl Seb. Ležel na zemi vedle hnilobě zapáchajícího těla mrtváka, který ho svým kousnutím odsoudil k smrti.

,,Omlouváš?...za co?" dostala jsem ze sebe mezi vzlyky, které mnou hned po tom, co jsem zjistila, že ho ten parchant stihl kousnout, začaly cloumat.

Nemohl umřít. To celé přeci nemohla být pravda. Odmítala jsem si připustit, že o Seba přijdu. Dřepěla jsem u jeho ramenou a v dlaních svírala jeho pomalu blednoucí tváře.

,,Víš...to kvůli mně tě sem zavřeli. Den předtím než si chtěla jít za Harrisem, jsem mu všechno řekl, že víš o našem výzkumu...já...bál jsem se za ním s tebou jít...nechtěl jsem přijít o práci a tak jsem se zachoval jako úplnej ididot. Myslel jsem si, že tě jen vyhodí, ale pak jsem zjistil, že tě odvlekli sem," hlas se mu najednou zlomil a z očí mu vytryskly slzy.

Čekala bych, že mě jeho přiznání ochromí. Že na něho budu naštvaná. V tu chvíli jsem však nedokázala cítit nic jiného než bolestný smutek. Nemyslela jsem na nic jiného než na to, že umře. Bez hnutě jsem hleděla do jeho očí. Tváře jsem měla úplně celé mokré od horkých slz, které mi z nich potichu odkapávaly na zem.

,,Když jsem to zjistil, totálně mě to semlelo...nevěděl jsem, co dělat. Přemýšlel jsem o tom, zda si ještě vůbec naživu. Pak si mě zavolal Harris do kanceláře. Řekl mi, že žiješ, ale že si se dostala do kontaktu s nějakou skupinou a že mě potřebuje, abych za tebou šel a hlídal, aby si nikomu nic neřekla," mluvil Seb dál a mě se konečně při jeho slovech nepatrně zatajil dech překvapením.

,,Tak proto si nás s Darylem v lese našel," zašeptala jsem téměř neslyšně.

Seb nepatrně kývl hlavou a pak bolestně sykl. ,,Nejdřív jsem se bál se sem vydat, ale pak jsem si uvědomil, že ti něco dlužím...," na chvíli se odmlčel a jeho tvář se zkřivila bolestí. Najednou vypadal jako by mu každé další slovo ubližoval a to jak psychicky tak i fyzicky, ,,že si tady skejsla kvůli mně...Řekl jsem si, že bychom mohli všechno tohle překazit...spolu...že bych takhle odčinil to, co...," větu nedokončil, neboť ho přemohl dusivý kašel.

,,Ššš," naznačila jsem mu, aby už nic neříkal a konejšivě ho hladila po tvářích. Silné vzlyky už mě přešly ale i tak se mi z očí pořád řinuly slzy.

,,Doufal," vyhrkl ze sebe s hlubokým nádechem, ,,doufal jsem, že mi pak odpustíš."

Stále jsem se mu dívala do očí, do té nádherné modři, která ale jakoby každým okamžikem více a více bledla a v hlavě si celé to jeho velké odhalení přemítala. Zradil mě. Kdyby nebylo jeho nic z té strašlivé apokalypsy by se možná nestalo. Nedokázala jsem se na něho však zlobit. Ne, když mi umíral pod rukama. Moc dobře jsem věděla, že i přes to, co provedl, to byl dobrý člověk. I přes to všechno jsem ho měla ráda. Nezasloužil si zamřít.

Z hlubokých myšlenek mě vytrhlo hlasité zašustění a praskot větviček ozývající se někde za mnou. Vyděšeně jsem se ohlédla a pak úlevně vydechla, když jsem spatřila Daryla. Dívala jsem se na něho a sledovala, jak mžikal pohledem ode mě k Sebovi a zase zpátky. Najednou jsem však na své paži ucítila pevný dotek a tak jsem odtrhla pohled od Daryla a podívala se zpátky na Seba, který mě křečovitě svíral prsty.

,,Vím, že mi nemůžeš odpustit," vychrlil ze sebe zajíkavě. ,,Jedno mi ale slib. Slib mi, že je najdeš. V batohu mám hromadu stop, které ti pomůžou. Musíš se k nim dostat a tohle celé zarazit," s námahou ze sebe dostával slova, při nichž se mi díval hluboko do očí.

Vedle mého shrbeného těla se najednou objevilo to Darylovo. Mlčel.

,,Slib mi to," hekl Seb ochraptěle. Zřejmě si Daryla ani nevšiml, protože se na něho ani koutkem oka nepodíval.

,,Slibuju," špitla jsem potichu chvějícím se hlasem, ,,a...odpouštím ti."

,,Mi-u-ě," zahuhlal Seb, tak že jsem mu vůbec nerozuměla.

Kolem zad se mi v ten moment omotala silná paže. Dlaně jsem měla stále přitisknuté na Sebových tváří a opětovala mu jeho pohled. Najednou však jeho víčka klesla.

,,Sebe?" broukla jsem. Ta pevná ruka, která mě začala objímat, mi zatlačila do ramene, takže jsem se skácela na pevnou hruď.

,,Musíme se o něho postarat," ozval se Darylův pevný hlas.

,,Jak to myslíš?" hlesla jsem.

,,Vždyť víš, může se probrat," připomenul mi a já se v té chvíli zajíkla.

Došlo mi na co Daryl narážel. ,,To ne," šeptla jsem, když jsem si uvědomila, co musíme udělat, i tak jsem však věděla, že jsme neměli jinou možnost. Daryl si mě k sobě ještě více přivinul. Nevím, zda za to mohlo jeho pevné obětí, nebo fakt, že jsem Seba definitivně ztratila, ale najednou má hráze smutku opět přetekla a já znovu propukla v dusivý pláč. Pláč mě celou doslova pohltil. Nevnímala jsem nic než jen palčivou bolest v mém srdci. Nezaregistrovala jsem ani to, když mě Daryl opatrně zvedl ze země a v náručí mě odnesl do našeho úkrytu.