Uzavření | TWD

Od konce - Mrtváci?

Neodpověděl. Vlastně se na mě opět ani nepodíval. Nebude to asi zrovna moc komunikativní člověk. Upřímně jsem doufala, že ho tahle jeho nemluvná nálada brzy přejde. Možná jsem potkala posledního žijícího člověka široko daleko, bylo by k vzteku, kdyby se se mnou nehodlal bavit. Po krátkém tichu se vítězoslavně usmál a vytáhl z vody jakousi kuši.

,,Ta je tvoje?" vypadlo ze mě, aniž bych nad tím, co jsem se chystala říct, popřemýšlela. Koho by asi byla. Protočila jsem sama nad sebou očima.

On na má slova opět nijak nereagoval. I přes to jsem to s ním nevzdávala. Potřebovala jsem mluvit. Znervózňovalo mě, když mezi námi bylo ticho. Navíc jsem s nikým nepromluvila pěkně dlouho.

,,Co se ti..."

Nestihla jsem však svojí větu ani dokončit, neboť mě rázně přerušil.

,,Pšt!" zasyčel a přiložil si prst ke rtům.

,,Mrtváci," dodal potichu a ukázal kamsi před nás.

Hned potom rychle vylezl z řeky a stoupl si na kraj břehu, na kterém jsem stála i já. Nechápavě jsem na něho zvedla jedno ze svých obočí.

,,Mrtváci?" zašeptala jsem, i když jsem vlastně nevěděla, jaký jsem k tomu měla důvod.

Tázavě se na mě podíval.

,,Jo, mrtváci...ty zombie," dodal, ,,jak jim říkáš ty?"

,,Ehm...nakažení..." odpověděla jsem mu nejistě, když mi konečně došlo, koho tím oslovením myslel.

Nějakou chvíli si mě zkoumavě prohlížel, pak ale svůj pohled odvrátil a zhluboka si povzdychl.

,,Musíme se jich zbavit."

,,Jak?" vyhrkla jsem ze sebe zaskočeně.

On otráveně protočil očima.

,,Neříkej, že je neumíš zabíjet," zavrčel. Z jeho hlasu bylo slyšet znatelné podráždění, jakoby snad bylo úplně normální umět zabíjet oživlé zombie. To se to za ty tři měsíce snad stalo nějakou běžnou dovedností? Nebylo by lepší prostě jen utéct? I když v jeho stavu asi utíkání moc nepřipadá v úvahu. Fajn, asi měl pravdu, zabít ty mrtváky je naše jediná možnost.

,,Nemám zbraň," namítla jsem po chvíli ticha, jakoby mi snad nějaká zbraň pomohla. To už se ale kousek od nás objevila zašedlá mrtvola s utrhnutou čelistí.

Nahlas jsem vyjekla a z hrůzou v očích se podívala na svého společníka. Naštěstí to vypadalo, že má se zabíjením těch mrtváků zkušenosti. Šokovaně jsem sledovala, jak k té mrtvole přistoupil, rozmáchl se klackem po její hlavě, čímž jí poslal k zemi a pak jí tím klackem mlátil rovnou do obličeje. Černá krev přitom stříkala všude kolem. Měl jí i na obličeji.

,,Tohle nezvládnu," vydala jsem ze sebe přiškrceně. Cítila jsem, jak se mi při tom pohledu zvedal žaludek.

Po mých slovech zvedl hlavu od rozmláceného těla a podíval se na mě.

,,Měla by ses naučit je zabíjet, jinak chcípneš," řekl.

Chtěla jsem mu na to něco odpovědět, ale moje tělo mělo jiný plán. Rychle jsem odběhla kousek od něho a vyvrhla obsah svého žaludku do nejbližšího keře. Asi za to mohla ta krev na jeho obličeji anebo ten odporný puch, který se linul z mrtvého těla.

Myslela jsem si, že se mi uleví, když ze sebe dostanu to málo, co jsem v sobě měla, bohužel jsem se pletla. I když už jsem měla žaludek prázdný, pořád se mi nepříjemně stahoval. Zůstala jsem tedy ohnutá a rukama se opírala o kolena. Jestli teď takhle vypadá normální svět, tak fakt nevím, co budu dělat. Pochybuju, že se naučím někoho zabíjet stejně chladně jako ten chlap. Z mého přemýšlení mě najednou vytrhlo nelidské zachrčení. Pár metrů ode mě jsem spatřila dalšího mrtváka. Před očima už jsem viděla, jak se po mně sápe a zakusuje se do mého těla. Najednou mu ale hlavou profičel šíp.

Zmateně jsem se koukla na místo, odkud ten šíp přiletěl. Stál tam ten muž, v rukou držel svojí kuši a na boku se mu rýsovala jasná krvavá skvrna. Ale počkat! Zarazila jsem se. Něco mu totiž v tom boku chybělo. No jasně...neměl tam ten šíp.

,,Díky," dostala jsem ze sebe potom, co jsem přišla opět trochu blíž k němu a vděčně se na něho usmála. Přeci jenom mi právě zachránil život.

V ten moment mi došlo, že jsme se sobě vlastně ještě ani nepředstavili.

,,Mimochodem jmenuju se Anya, těší mě," natáhla jsem k němu ruku.

,,Daryl," odpověděl, aniž by si semnou tou rukou potřásl.

,,Musíme jít tudy," prohlásil a hlavou kývl k strmému srazu vedle něho.

,,Proč? Támhle je ten sráz mírnější," namítla jsem a ukázala na místo, odkud jsem k řece přišla.

,,Jo, ale tamtím směrem mám skupinu," odpověděl mi na to a rozešel se k srázu.

Zaraženě jsem na něho vykulila oči.

,,On přežil ještě někdo jiný?"

,,Jo," hlesl nezaujatě a začal se pomalu škrábat nahoru.

Já zůstala stát na místě jako přikovaná. Nemohla jsem uvěřit tomu, že přežilo více lidí, dokonce skupina, jak říkal. Na mé tváři se objevil široký úsměv. Uvědomila jsem si totiž, že jsem nebyla sama, což mě celé tři předchozí měsíce děsilo. Nedoufala jsem, že jsou někde venku lidi.

S nadšeným úsměvem jsem namířila pohled na Daryla. Zbýval mu už jen malinký kousek k tomu, aby byl nahoře, najednou ale šlápnul na uvolněný kámen, který se pod jeho vahou sesunul dolů a hned za ním se dolů zřítil i on.

,,Jsi v pořádku?" vyjekla jsem vystrašeně a v rychlosti k němu přiběhla. Převaloval se na zemi a něco si sám pro sebe potichu mumlal.

,,Ne to kurva nejsem!" vykřikl najednou vytočeně.

,,Možná by sis měl nejdřív trochu odpočinout," podotkla jsem a natáhla k němu ruku.

Asi jsem se ho tím nějak dotkla, neboť od sebe mojí ruku rázně odstrčil a pak se s nemalými obtížemi zvedl sám. Bože, doufám, že lidi v jeho skupině, jsou o něco milejší, než je on. K mému překvapení na mojí radu ale nakonec dal a nesnažil se znovu lézt po srázu. Místo toho se rezignovaně posadil na zem a mlčky koukal někam do prázdna. Rozhodla jsem se po něm opičit a také se posadila. Takže jsme tam oba dva v tichosti seděli a bloudili ve svých myšlenkách. V těch mých jsem si neustále představovala jací lidé na mě v Darylově skupině asi čekají.

,,Máš aspoň nějaký jídlo?" promluvil Daryl z ničeho nic, čímž to nekonečné ticho konečně přerušil.

,,Ne, všechno mi došlo, proto jsem tady," máchla jsem rukou do prostoru.

Na to jen mlčky zakýval hlavou a zvedl se.

,,Budu si muset něco ulovit," zamumlal a hned potom zamířil někam pryč.

S lovem bych mu asi moc nepomohla a tak jsem zůstala sedět na zemi. Netrvalo to dlouho a Daryl byl zpátky. V ruce svíral mrtvou veverku. Šokovaně jsem na ní civěla. On chce jíst tohle?

,,Fuj," uniklo mi skrz rty, když jsem sledovala, jak tu veverku rozřízl nožem a začal se ládovat jejími syrovými vnitřnostmi.

Musela jsem od něho odvrátit pohled, vážně jsem nechtěla znovu zvracet.

,,Neboj, nenabízím ti," odpověděl mi na to ironicky. Jasně jsem slyšela, jak si potom olíznul ušpiněné prsty.

Znechuceně jsem se otřásla.