Pod rouškou mafie 3: Úplnost celku [MadaNaru] ✓

13. Výlet

Mladý Uzumaki se sklopenou hlavou sešel potichu a potmě mírně zatočené schody do přízemí, aby se pak šouravým krokem vydal na verandu, kde se ještě podezřele svítilo. Jen, co nepozorovaně stanul mezi dveřmi, jeho tvář se roztáhla do jemného úsměvu, když spatřil Deidaru sedícího vedle Itachiho, jak poslouchá nějakou jeho historku. Díval se na něj skoro až se zasněným výrazem. Podpíral si bradu a usmíval se. Hltal každé jeho slovo.

,Nakonec nepotřebuje ani mou pomoc. On to zvládne sám,' pomyslel si mírným úsměvem a o krok couvnul.

Nechtěl je vyrušovat z jejich rozhovoru a zatěžovat je svými mušími problémy. Tohle by si stejně měl vyřešit sám za sebe a netahat do toho ostatní.

S tichým povzdechem se rozešel do kuchyně a nahlédnul do velké lednice, odkud vytáhnul jedno lahvové pivo. V šuplíku kuchyňské linky našel otvírák, láhev otevřel a víčko hodil do koše. Pak se s pivem pomalu rozešel k hlavním dveřím, které za sebou o několik sekund později tiše zaklapnul.

Nešel nikam daleko, neměl náladu se courat po okolí. Zašel jenom kousek za roh vily, kde si kecnul na zadek na vyšší obrubník. Zahleděl se na ztemnělou oblohu posetou miliony hvězd. Byla krásná teplá noc a vál mírný vánek, který do jeho nosu vháněl veškerou okolní vůni.

Pozvedl ruku, přiložil si okraj láhve ke rtům, trochu jí naklonil a svlažil hrdlo alkoholickým nápojem s nahořklou chutí.

,Možná jsem si to vzal jenom moc osobně. Vždyť vlastně neřekl, že si mě nikdy vzít nechce, jenom, že o tom teď neuvažuje... Dělám akorát z komára velblouda,' pomyslel si trochu zamračeně.

Vůbec netušil, proč se ho Madarova slova tak moc dotkla. Možná, že v hloubi duše opravdu skrytě doufal, že jednou by mohli být skutečná rodina. Ne, že by si nyní nějak stěžoval. Přece jenom do té zvláštní rodiny už zapadnul, ale...

,,Co tu děláš tak sám?" vyrušil ho ze zamýšlení hluboký hlas.

Natočil hlavu směrem, kde se vyskytoval dotyčný mladík a prohlédnul si ho od hlavy až k patě.

,,A co ty se tu tak potuluješ?" oplatil mu s vydechnutím.

Sasuke se ušklíbnul a bez pozvání se posadil vedle něj. I on držel v rukách láhev s pivem, zřejmě se tu cítil jako doma.

,,Nějak nemůžu usnout a nechci tamtěm dvěma dělat křena," odvětil zamyšleně, ,,proč tu sedíš ty? Pohádal si se se strejdou?"

,,Neřekl bych, že jsme se přímo pohádali. Spíš to bylo jenom nedorozumění."

,,Ohledně čeho?"

,,Do toho ti nic není."

,,Nebuď pořád taková netykavka a pověz mi, co tě trápí."

Naruto několik sekund mlčel a zíral před sebe, než se znovu napil a položil láhev na dlážděnou cestu.

,,Prostě mi přijde, že čím víc je starší, tím víc je dementní a nedochází mu věci, které by si někdo mohl vyložit jinak, než jak to zamýšlel," zamumlal nakonec.

Sasuke pozdvihl nechápavě obočí.

,,A tím myslíš jako co?"

Blondýnek nad tím mávnul rukou.

,,Nech to být. To je fuk. Ráno to zase bude dobrý."

,,Nemůžu ti pomoct, když nevím, o co se přesně jedná."

,,A co když žádnou pomoc nechci?" obrátil se na něj nechápavě, ,,A navíc... Proč bys mi zrovna ty chtěl pomáhat? Myslel jsem si, že se vy dva se nemůžete vystát."