Pod rouškou mafie 3: Úplnost celku [MadaNaru] ✓

26. Balení

,,Jak je libo," trhnul Madara rameny, ale přesto v duchu křičel a nadával.

Na povrch se ale nedostalo nic z toho. Chtěl na něj začít křičet, proč mu tohle všechno říká až po takové dlouhé době. Chtěl vědět, proč se v tom tak utápěl. Chtěl vědět, jestli všechna ta zamilovaná slůvka a sladké řečičky, které mu říkal, byly jenom přetvářka. Jestli ta láska mezi nimi byla jenom jednostranná. Chtěl se na chvíli začít chovat jako puberťák, co se nehodlá s nějakým rozchodem smířit ta lehce. Jenže... Jenže to neudělal. Nešlo to. Jeho povaha mu to prostě nedovolila. Zatvrdila se v tom, že nejlepší bude, aby prostě mlčel. Nebo možná s rozchodem souhlasil jenom proto, že mu to ještě plně nedocházelo. Jako kdyby všechno viděl mlhavě a z obrovské dálky. Jako kdyby byl jenom herec v divadle, co předstírá svou roli a čeká na potlesk od publika za svou chladnost, odměřenost a klidné zvládnutí vyhrocené situace.

,,F-fajn," polknul najednou překvapený Naruto a pro sebe si kývnul.

Jako robot se mechanicky otočil k prádelníku a rychle vyhrabal nějaké oblečení, do kterého se spěšně nasoukal, a poté zbrkle a překotně opustil jejich ložnici se srdcem bušícím až v žaludku a pálivou vlhkostí v očích.

Madara i po bouchnutí dveří zůstal nehnutě stát a zírat na místo, kde ještě před několika sekundami Naruto stál. Zmateně zamrkal, jakoby se snad probral z nějakého transu. Opravdu se tu stalo to, co mu nyní našeptával jeho vnitřní hlas?

***

Naruto s ubrečenýma očima tiše vkročil do Minarina pokoje, kde zastihnul Deidaru, jak si při lampičce v houpacím křesle čte nějakou knihu. Minaru poklidně spinkala v postýlce, objímaje malého plyšového medvídka, kterého dostala jednoho dne od Madary.

,,Deii," fňuknul zničeně.

Blondýnek zvednul pohled a ihned zaklapnul rozevřenou knihu, když uviděl, jak se druhý tváří.

,,Naruto? Co se stalo? Co ti je?" zašeptal zbrkle, aby malou holčičku nevzbudil.

,,J-já... M-my... J-já se s ním rozešel," vzlyknul modrooký mladík a hřbetem dlaně si spěšně utíral oči, ze kterých se nyní už valily slzy.

,,Jakto? Co se stalo? Pojď, půjdeme odtud pryč, ať jí nevzbudíme a ty mi všechno řekneš, hm?"

Vstal z houpacího křesla, přistoupil k blondýnkovi, vzal jej ochranářsky kolem ramen a pomalu s ním kráčel z Minarina pokoje.

,,O-on... J-já... Já se sprchoval a on za mnou přišel do koupelny. V-viděl ty modřiny. Hned se ptal, co se stalo. N-nic jsem mu neřekl, a-ale pohádali jsme se... N-nebo t-teda já jsem na něj křičel. Vyčetl jsem mu všechno... Všechno, co mě žralo a-a... Pak jsem mu řekl, ž-že se chci rozejít," vzlykal a stále si utíral oči.

Začínal se cítit doopravdy jako blázen. Byl jak na nějaké horské dráze. Chvíli byl drzý, tvrdohlavý, vyrovnaný a pak zase přecitlivělý, uplakaný a zničený. Vůbec nechápal, co se to s ním děje. Vždyť to chtěl. Chtěl se rozejít, tak proč ho to teď tak strašně sebralo?

,,A co on?" zeptal se ho tiše Deidara a vedl ho chodbou do kuchyně.

,,Jak je libo, řekl mi, jak je libo," vrtěl plačtivě hlavou, ,,on mě fakt už asi nemiluje, co?"

,,Proč by tě nemiloval?"

,,Nic mi na ten můj proslov neřekl," vzdychnul ubrečeně, ,,jediný o co se zajímal bylo, odkud mám ty modřiny. Neřekl mi ani slovo na to, co jsem mu vyčetl. Jenom jednou zopakoval moje jméno a pak jak je libo."