Pod rouškou mafie 3: Úplnost celku [MadaNaru] ✓

41. Není času nazbyt

Naruto věděl, že domů teďka nemůže. Rozhodně ne v tenhle čas, kdy si byl naprosto jistý, že bude Deidara ještě vzhůru. Určitě by se vyptával a on by tentokrát neměl do absolutního zhroucení daleko. Slzy ho stále štípaly v očích a byl rád, že nevrazil čumákem auta do brány, která se automaticky otvírala už v momentě, kdy malá kamera zaznamenala, že se k ní blíží auto.

Roztřesenou rukou si vyndal telefon z kapsy a při pomalé jízdě se snažil vytočit jednoho muže, který pod Madarou pracoval již velkou spoustu let a byl špičkou ve svém oboru.

,,Z-zdravím, Masamune, omlouvám se, ž-že volám takhle večer, a-ale chtěl jsem se zeptat, jestli to už nemáte hotové."

***

Madara se díval z okna na to, jak po příjezdové cestě odjíždí tmavé auto k bráně a cítil, jak mu v hrudi bolestivě tloukne srdce. Tohle posral. Neskutečně moc to posral.

I když po autě na jeho pozemku nebylo dobré tři minuty ani památky, on tam stále stál, jako by snad doufal, jako by si snad přál, aby se vrátil zpátky.

,,Šéfe, já... Nechtěl jsem ho pustit dovnitř," ozval se za ním hluboký hlas šedovlasého mafiána.

Aniž by se na něj Uchiha podíval, zavrtěl jenom hlavou. Nechtěl, aby na něm poznal, jak moc teďka začíná bejt v hajzlu.

,,To není tvoje vina," odpověděl mu chraplavě, ,,posral jsem to. Uznávám to."

,,C-co teď uděláte?" zeptal se ho opatrně, nechtěl ho rozčílit zbytečným vyptáváním, ,,Pojedete za ním?"

,,A není to už zbytečný?" uchechtnul se černovlasý mafián, ,,Tohle byla konečná, Hidane a... I kdybych za ním teďka jel a snažil se ho odprosit, všichni víme, jakej je. Jakej jsem já. Akorát by z toho vznikla další hádka, další poprask a nesmíme zapomínat, že s ním bydlí ta malá. Nemusí všechno slyšet."

Hidan zaraženě stál a hleděl do šéfových zad. I přesto, že ho nechtěl naštvat, uvnitř jeho vlastního těla se začínal hromadit vztek, ale zároveň i zvědavost, proč to jeho šéf vlastně dělal. Sice mu do toho nic nebylo, ale... Zvědavost byla prostě silnější, než on.

,,Proč jste to vlastně dělal?"

Madara se frustrovaně uchechtnul a prohrábnul si vlasy roztřesenou rukou.

,,Vlastně nemám tušení... To je ale nejspíš dost blbá odpověď, co?"

,,Přinejmenším," pokýval hlavou druhý muž.

,,Jistě," odtušil Uchiha a zhluboka si povzdechnul, ,,mám na tebe jednu otázku."

,,Klidně."

,,Myslíš si... Když se na to koukneš samozřejmě objektivně, nehledě na to, že jsem tvůj nadřízenej... Že to mezi náma dvěma bylo skutečný?"

Hidan trochu zaraženě pozdvihl obočí a nechával si několik sekund na rozmyšlenou. Nebo respektive na to, aby si v duchu srovnal to, jak by to měl říct.

,,V první řadě chci říct, že jste mi v době, co se to mezi váma dalo do pořádku, vlastně ještě předtím, než Orochimaru přišel s těma pofidérníma zprávama, přišel jako ten nejšťastnější chlap na světě," oklepal se nad tím, jak přeslazeně to znělo, ,,myslím si, že to mezi váma bylo víc, než skutečný. Jestli je to teda ještě možný. I když se to může zdát málokomu, mám za to, že vy dva jste si prostě souzený. Nehledě na to, čím si ten kluk prošel a co si vytrpěl, aby s váma mohl bejt."

,,Tak proč to mezi náma je dobrý vždycky jenom chvilku a pak se to totálně posere?" povzdechnul si znovu.

,,Tak to prostě chodí," ušklíbnul se Hidan, ,,myslíte si, že mezi mnou a Sasorim je vždycky všechno v pohodě? Ne... Ani v nejmenším."