Pod rouškou mafie 3: Úplnost celku [MadaNaru] ✓

31. Jako po másle

Madara kráčel ztichlou chodbou svojí vily ke vstupním dveřím, aby vyšel ven na noční čerstvý vzduch. Aniž by se snad ohlídnul, rozešel se rovnou k přistavěnému autu na příjezdové cestě a nastoupil do něj. Dobře, možná nebyla tak úplně pravda to, že by snad až tak moc dbal na to, aby byli ti tři uprchlíci zajištění, ale momentálně chtěl dostat Deidaru co nejdříve z domu a přesvědčit se tak, že skutečně bydlí tam, co mu malá Minaru před několika dny sdělila... A taky chtěl vidět Naruta.

Od té doby, co se k němu dostala informace, že jim Itachi nabídnul azyl, aniž by se mu o tom slůvkem zmínil, nemohl zamhouřit večer oko a pořád nad tím přemýšlel. Nešlo mu tolik o důvod, proč to Itachi udělal, spíše ho zarážel fakt, že se mu nezmínil. To ho už neakceptoval? Radši se postavil za někoho, s kým sotva pořádně navázal nějaký citový vztah, za někoho koho téměř neznal a za malé dítě, které ho mělo rádo? Tohle všechno mělo přednost před upřímností ke své rodině?

I když to věděl, kde nejspíše přebývají, nedovolil si s tím na Itachiho uhodit. Vyčkával na mnohem lepší příležitost, kdy mu to dá pěkně sežrat. Nemohl však říct, že by byl naštvaný, byl rád, že mají kde bydlet a nemusí se stěhovat z jednoho hotelu do druhého, jen... Byl prostě zklamaný, že mu Itachi tuhle informaci zamlčel, když musel vědět, jak na tom nejmladším blonďákovi bohužel lpí.

Zaparkoval auto u obrubníku kousek od domu a přes čelní sklo zjistil, že se v jedné místnosti ještě svítí. I když už bylo několik minut po půlnoci, tak přece jenom doufal, že bude Naruto vzhůru. Nějak si nedokázal představit, co by dělal, kdyby bylo všude zhasnuto. Neměl v úmyslu se tam vloupávat a přesvědčovat se, zda tam opravdu žije.

Vypnul motor auta a vylezl z něj. Centrálním klíčem zamknul a vydal se dlouhými kroky ke vstupním dveřím. Opravdu jenom krátce a rychle zmáčknul domovní zvonek, aby dal vědět o návštěvě a zároveň tak nechtěl delším zvoněním náhodou probudit malou Minaru. Srdce v hrudníku se mu rychleji rozbušilo v očekávání, až mu blondýnek otevře. Nepřipravoval si, co by mu měl říct, sázel na to, že to vlastně půjde samo.

Avšak absolutně nečekal Deidaru, který mu poněkud ostražitě otevřel domovní dveře. To opravdu nenacházel slov. Zamračeně na něj hleděl a chvíli polemizoval nad tím, zda náhodou nemá vidiny. Akce ještě neskončila. Ani jeden člen týmu mu nedal vědět a navíc by rozhodně poznal, kdyby se vrátili.

,,U-uhm, š-šéfe," polknul Deidara překvapeně a přešlápnul z nohy na nohu.

Čekal kohokoliv, možná doufal v Itachiho noční návštěvu, ale Madaru rozhodně ne.

,,Akce ještě neskončila," pronesl chladným hlasem.

,,N-no... J-já na ní nakonec nešel."

,,Důvod?... Kde je Naruto?"

,,O-on není doma, p-proto jsem musel zůstat, abych pohlídal Minaru."

Madara pozdvihnul tázavě obočí.

,,Kde je?"

,,N-nevím."

Jindy by k němu nejspíš Deidara mluvil bez zaváhání a zakoktání, ale nyní plavovlásek přemítal nad tím, do jak velkýho průseru se dostali a snažil se najít nějaké rychlé východisko. Bohužel mu to málokdy v krizových situacích myslelo a nedokázal najít rychlou, vhodnou a uvěřitelnou výmluvu.

,,Vážně mi chceš tvrdit, že nevíš, kde je?"

Plavovlásek si zkousnul spodní ret a na několik sekund sklopil zrak k zemi. Jedna věc byla lhát komukoliv, druhá věc byla lhát svému šéfovi. Respektoval ho, i když s ním kolikrát nesouhlasil.