Spoutáni slibem

IV.

Kelan byla doma. Všichni se dneska chovali divně. Přišlo jí že jí něco tají. Byla ve svém pokoji a dívala se na mračna za oknem. Někdo jí zaklepal na dveře. Byla to jedna z jejich služebných Riwena. "Omlouvám se slečno, ale měla by jste se nachystat za chvíli je večeře" "Už několikrát jsem ti říkala aby si mi říkala jménem" napomenula jí a vstala. "Omlouvám se, stále si na to nemohu navyknout" 

Kelan si povzdychla. "Co dělá moje matka s mým otcem? Vůbec jsem je od příjezdu neviděla" "Jsou oba dva v pracovně, mají jednání" "S kým?" Riwena sklonila hlavu. "O tom vám...ti nemůžu nic říct" Kelan se zamyslela. "Nemůžeš nic říct? Proč se všichni od mého příjezdu chováte tak divně? Něco mi tajíte všichni a já chci slyšet co" Riwena zakroutila hlavou. "Měla by jste se připravit, ve skříni máte šaty" Riwena odešla a Kelan kopla do stolu. 

Hned se ale zklidnila a šla ke dveřím od  pokoje. Poslouchala jestli je chodba prázdná. Tiše otevřela dveře a vklouzla do ní. Musel projít celou chodbu aby se dostala až ke schodišti. Pracovna se nacházela o dvě patra výš. Tiše vyšla schody a blížila se ke dveřím od pracovny. 

Přitiskla se k nim. Vycházeli s ní hlasy. Snažila se rozeznat co kdo říká. Slyšela toho muže který tam byl. "Souhlasím. Dohoda se nesmí zrušit" "Určitě se nezruší, to nemáme v žádném případě v úmyslu. Jednou jsme ji uzavřeli a to platí mi nikdy nerušíme naše sliby" "Výborně, výborně za jak dlouho?" "Za osm měsíců bude mít osmnáct" "Dobrá Edwarde oznámím to" řekl ten muž.

Kelan se rozbušilo srdce. Za osm měsíců co bylo za osm měsíců? Netušila jestli má ještě zůstat nebo poslouchat dál. Opět přiložila hlavu na dveře. "A co na to říká?" ozvala se její matka a ten muž jí odpověděl. "Musí pochopit že nemá na výběr, je to jeho povinnost k rodu. Dobře ví že dohoda která se uzavře mezi rody nejde porušit" 

"Jistě v tom případě je to jasné" řekl ten muž. Kelan slyšela kroky. Rychle se rozběhla zpátky do svého pokoje. Zabouchla dveře. Co to mělo znamenat, nechápala o čem mluvili. Proč měl ten chlap vědět kdy jí je osmnáct? Co s tím má společného rod a jakou dohodu to obě strany měli na mysli? V hlavě měla plno otázek a ani na jednu neznala odpověď. 

Bylo to těžké když jí nikdo nechtěl nic říct. Šla si vzít své šaty. Byli to temně fialové třpytivé šaty s černým závojovým pláštěm, který je připevněný na ramena. Kelan se do nich dostala. Dokonale jí obtáhli její štíhlou postavu. Měla to být normální večeře, ale Kelan byla nervózní. Přesně v šest hodin šla do jídelny. Její rodiče seděli dávno u stolu a čekali na ní. 

Kelan se posadil na proti své matce. "Nechte si chutnat" řekl Edward aniž by někdo řekl něco jiného. Oba nezvykle mlčeli a občas se na sebe tak zvláštně podívali. Kelan si toho všimla a dlouho to nevydržela. Pustila příbor který s hlasitým nárazem dopadl na stůl a způsobil rámus. "Kelan" napomenula jí máma. "Mami co to byla za chlapa, který tady dnes byl?" Jejímu otci zaskočil kus masa, který zapil vínem. 

Máma se na ní znepokojeně podívala. "Šlo o úřední záležitosti" řekl její otec. "Tak proč se všichni chováte jako kdyby jste něco tajily?" "Nevím o čem mluvíš, ale teď není vhodná doba na takový hovor" řekl otec a pokračoval v jídle, stejně tak i její matka. Kelan praštila rukama do stolu. Oba rodiče se lekli a jejímu otci znovu málem zaskočilo. "Kelan!" zařval. Kelan vstala. "Neříkejte že nevím o čem mluvím, už od mého příjezdu se chováte jinak než normálně. Kohokoliv se tady zeptám tak všichni se zachovají skoro stejně. Odvrátí téma, ale já nejsem hloupá tati. Chci vědět co to mělo být za chlapa"

Její matka položila ruku ne otcovu. "Edwarde" "To nic. Nic se neděje s tímhle si poradím" řekl a pohled upřel na svou dceru, která čekala co se bude dít. "Kelan od malička jsme tě učili, že se nemáš zbytečně vyptávat, takže si sedni a jez" "Souvisí to nějak s mými narozeninami?" Rodiče si proměnili pohledy. Edward se rozesmál. "Jak tě taková věc vůbec napadla? Musíš se spokojit s tím že včas se vše dozvíš, to je celé a teď si sedni" 

"Včas? To je kdy za osm měsíců?" Edward po ní vrhl nabroušený pohled. "A dost už! Něco jsem ti řekl! Seber se do svého pokoje. Tam zůstaneš dokud se nenaučíš šetřit zbytečnými slovy. Ale já vím kdo za to může. Fred, to od něj máš toto chování. Než si s ním začala chodit, tak bylo všechno v pořádku. To on tě zkazil!" "Freda si do pusy brát nebudeš!" křikla Kelan. 

"Běž do svého pokoje, nebo ti mám snad pomoct?" Kelan odkopla židli která se převrátila a odešla pryč. Zabouchla dveře do pokoje a lehla si na postel. Přitiskla se k polštáři a zavřela oči. Přála si být v Bradavicích.