Spoutáni slibem

LIV.

I když nevěděla kam přesně má jít, tak šla tím směrem kterým vlastně šel Fred. Rovně a doufala že jí to někam dovede. Asi šla správně protože mlha začala postupně ustupovat a před ní se rýsovala černá brána. Kolem ní byli mříže, za kterými nešlo nic vidět protože tam ta mlha zase pokračovala. Plot vůbec nebyl dlouhý asi jen tři metry. Obejít se však nedal, protože za jeho koncem, končila zemina. Dál už nebylo nic. Doslova nic. 

Ještě jednou se kolem rozhlédla ale nikdo kolem nebyl. Uznala že bude lepší zabouchat na bránu. Ona se ale neotevřela, zůstala nadále zavřená. Stiskla kliku, ale nešlo to otevřít. Odstoupila od brány a váhala jestli má použít hůlku. Než se odhodlala k tomu jí vzít, tak se brána začala otvírat. Ještě pár kroků odstoupila a čekala co bude. 

Stáli tam dvě postavy. Poznala je okamžitě. Byl to Fred a její biologická matka Sandra. Šla blíž. "Frede?" "Proč jsi tady? Ty ještě nejsi mrtvá ani neumíráš" "Kde to jsem?" "Jsi v podsvětí, jak ses sem dostala?" řekla Sandra. "Já nevím, dostala jsem se do jeskyně který byla ve sklepení Springsideského sanatoria. Byla tam za kamennou zdí chodba do jeskyně, na jejím konci bylo světlo. Myslela jsem si že je to cesta ven, ale pak jsem padala do té krvavé řeky" 

"To bylo takzvané světlo na konci tunelu drahá" řekla Sandra. "Zdálo se že jí sem někdo chtěl záměrně vlákat" řekl Fred. "Můj otec...asi šli po mě ty mrtvoly a on někam sám zmizel. Nevím co je vlastně zač" "Tvůj otec se před dvěma lety upsal Zlu. Ve smlouvě stálo, že zlo mu dodá sílu aby se tě zbavil, časem mu však docházelo že to nepůjde. Že jsi chráněna něčím silným co má tvůj manžel. Začínal se bát o svou duši a tak si myslel, když zavraždí Alexandru dodrží smlouvu. Ale to se spletl. Zlo ho proklelo a nyní ho postihl jeho vlastní osud. Není živý ani mrtvý. Je to přízrak, pára nebo obyčejný kouř. Je slabý, ztratil svou lidskou podobu. Postihl  ho ten nejkrutější trest. Zlo mu půjčilo na chvíli vládnutí nižšího světa. Když ale ve smlouvě selhal, krutě za to zaplatil" 

Kelan vypadala zděšeně. Nechápala jeho nenávist k ní. "Co je ten nižší svět?" Fred ukázal rukou ke konci zábradlí. "Ten svět tam dole, tam je jen po smrtí bída a bolest. Zkrátka to je to peklo, které po smrti postihne většinu lidí. A tady je náš svět kde jsme mi. Jednou se tady všichni sejdeme ale dnes to nebude" usmál se na ní.  "Ano musíš se vrátit nahoru na zem, tvůj čas ještě nepřišel" řekla Sandra. Kelan se na oba podívala. "Mrzí mě že nemůžeme být spolu" "Nás taky věř mi" řekl Fred. "Ale takový je život. A ty budeš ještě dlouho žít, tam nahoře máš lidi kteří tě potřebují" Fred s ní souhlasil. 

"Já vím, mrzí mě jak jste dopadli i vy máte právo žít oba dva" "Takový je osud, nemůžeme ho ovlivnit. Proti němu jsme my malý. Ale nebuď smutná a netrap se našimi osudy. Ani my se jimi netrápíme. Vyrostla z tebe krásná a chytrá dívka, vrať se nahoru i s tvým manželem. Od teď to bude všechno dobré" "Co?" Otočila se za sebe a z mlhy vyšel Severus. Pak se na chvíli otočila na Sandru a Freda. "Sluší vám to spolu" usmál se na ní. Kelan se na něho šťastně usmála a byla ráda že se nezlobí.

Když Severus přišel k ní tak Sandra jim ukázala cestu na svět. Ale Kelan jí ještě zastavila. "Řekla si že se můj otec upsal Zlu které mu dalo právo vládnout peklu. To on přivedl ty mrtvoly na svět?" "Ano, on je jejich vůdce. Springside je místo známé jak brána do podsvětí, proto tě tvůj otec poslal právě tam. Když zjistil že smrt Alexandry mu duši nezachrání, tak se mu v hlavě zrodil nová plán. Těm mrtvolám se říká Mrtvý. Jsou to obyvatelé pekla. Tvůj otec je povolal na svět. Vrátíme je tam kam patří. Teď řeknu jak se vrátíte vy. Musíte jít cestou, kterou jste sem přišli. Přejít most a přejít krvavý vodopád. Za ním je černá propast. Její hloubka je tak velká že se nedá spočítat. Musíte skočit, jedině tak se vrátíte kam chcete" 

"Dík mami" Sandra se usmála a začali se i s Fredem vytrácet. Pak i brána se začala zavírat. Pak se otočila na Severuse. "Jdeme?" "Jsi celá tvoje matka, jsi stejně krásná" Kelan mu prohrábla vlasy. "Jak ses sem dostal?" "Stihl jsem napsat vzkaz Brumbálovi a pak jsem šel za tebou. Narazil jsem na Mrtvé v rychlosti jsem se jim vyhnul a pak jsem se dostal sem" Kelan přikývla. "Tak pojď už vypadnout" Severus nenamítal. Sám chtěl mít tento horor za sebou. Přišli k propasti, který byla za vodopádem. "Je to horší než jsem si myslela" "To je ironie, ještě jsem nezažil že v říši mrtvých někdo zemřel. Přepíšeme dějiny lásko" zavtipkoval Severus. Kelan do něho zlehka vrazila. "Nech toho" "Máš strach?" 

Kelan se uchechtla. "Ani náhodou" Severus poznal že lže. Schválně jí chytl za ruku a přitáhl jí  k sobě. "Dobře, v tom případě" odmlčel se  a strhl jí s sebou dolů. Ona to nečekala a vykřikla. Padali a kolem nich byla tam. Viděla jak vrch propasti mizí v dáli. Připomnělo jí to konec jeskyně, kterým se dostala do podsvětí. Padali nějak moc dlouho. Když se podívala pod sebe viděla světlo. Byl to konec propasti. Stále však padali. "Teď se musíš chytnout trochu pevněji" řekl Severus a Kelan ho poslechla. 

Padali a kolem nich byli bílé mraky a pod nimi zem. Držela ho za pas tak pevně jak to jen šlo. Těsně nad zemí se Severusovi povedlo proměnit v  černý stín. Jinak by oba spadli do Ledového oceánu. Letěli ještě chvíli a přistáli někde u lesa. "Kde jsme?" Severus se ušklíbl. "Nepoznáváš to snad?" Kelan se zmateně rozhlížela a stále se neorientovala. Chytl jí za ruku a šel s ní na vrchol kopce. Tady byla kdysi s Harrym sledovat západ slunce a tam stála škola čar a kouzel. "Už víš?" "No jasně, tento pohled mi chyběl" "Vážně a chybělo ti ještě něco?" Kelan přikývla. "Jo, ty" 

Severus se namyšleně pousmál. "Ještě aby ne" Kelan ho chytla kolem krku. "Potvoro" zašeptala. "Jaká potvoro?!" řekl a přitiskl jí k silnému kmeni stromu, kde jí začal líbat. "Jo a tohle je asi tvoje co?" Vytáhla hůlku z kapsy. "Skoro jsem na ni zapomněl" Schoval si jí a dál se zaměřil na její rty.