Spoutáni slibem

XLIII.

Po příletu se Kelan držel vedle doktora. Sněžilo tady a krajina byla ponurá. Ale takový byl Oxhill. Nikde nebylo nic než jen tahle obrovská nemocnice. Doktor mlčel a Kelan šla poslušně dál. Ještě stále byla unavená. Vešli do té obrovské šedivé budovy, jejíž omítka pravidelně upadávala po malých kusech na zem. Vešli do nemocnice. Všechno tady bylo staré a tmavé. Byl tady klid a žádný ruch. Doktor jí vedl někam nahoru po starých dřevěných schodech,  které hlasitě vrzali. 

Stále mlčel a Kelan překvapilo že cestou nikoho nepotkala. Žádní pacienti a žádní zaměstnanci. Doktor jí vedl po dlouhé chodbě na jejíž konci bylo okno s mřížemi. Nahánělo jí to tady husí kůži a stále netušila co tady s ní budou dělat. "Tady bude tvůj pokoj" ukázala na dveře uprostřed chodby. "Proč je tady takový klid?" "Tohle je nemocnice  a já jsem něco jako její ředitel, rád si potrpím na klidu a pořádku. Nemám rád zmatek. Pracovníci jsou ve svých kancelářích a pacienti na pokojích. Nevycházejí z pokoje ven" "Nikdy?" Doktor zakroutil hlavou. "Ne, jen lékaři a ti vyjdou tehdy když dostanou signál. Postel čilo dva je tvoje." usmál se doktor.

Tohle bylo nesmírně divné místo. Nepůsobilo to tady jako nemocnice, kdyby tady nebyli koberce a pár pochodní na chodbě, člověk by řekl že tahle ruina je opuštěná. Doktor otevřel dveře od pokoje. "Je čas si odpočinout a kdyby cokoliv, zmáčkni to tlačítko vedle ano?" Kelan přikývla a vešla do pokoje. Nebyl nějak moc velký, ale vešlo se tam celkem šest postelí. Zdi byli béžové a na místech byli praskliny. Bylo tam jen jedno okno a v místnosti byla jen jedna žena. 

Byla  vzadu úplně u okna a spala. Kelan se posadila na svou postel a rozhlížela se kolem. Únava jí v momentě přešla. Seděla na posteli a měla kolena přitažené k sobě. V rohu místnosti byl malý koutek který byl zakrytý závěsem. Rozhodla se zjistit co tam je. Odtáhla závěs a objevila malou koupelnu. Byl tam jak záchod, tak i umyvadlo a sprcha. 

Závěs zatáhla na zpět a zkusila chytnout kliku od dveří ale nešli otevřít. Uvědomila si že je tady zamčená. Začínala mít strach a chtěla zpátky domů. Šla na svou postel a lehla si. Poslouchala jak silný vítr naráží do budovy a měla pocit jako kdyby se s každým nárazem, zachvěla celá budova. 

Žena co byla v rohu zakašlala. Kelan otevřela oči a viděla jak ta žena stojí zhrbená u okna. Vypadala strašně zanedbaně. Vlasy měla rozcuchané, nehty na rukou měla dlouhé a zažloutlé, v puse jen pár zubů, na sobě měla dlouhou košili, jejíž bílá barva byla více do šedivé. Zkrátka vypadala děsivě.

Otočila se na Kelan a chtěla jít k ní. Ale v dostatečné vzdálenosti se zastavila a Kelan si všimla řetězu který má přivázaný ke kotníku. Bušilo jí srdce a začala mít pochybnosti o tomhle místě. "Za co tě sem zavřeli?" Zasýpala ta žena. Kelan jí roztřeseným hlasem odpověděla. "Sama nevím, říkali že si mě tady nechají na pár dní a pak se vrátím"

Ta žena se začala nekontrolovaně smát. "I mě říkali že tady zůstanu na pár dní a víš jak dlouho tady jsem? Už dvacet let" Kelan začala propadat svému strachu. "Cože? To ne musím pryč!" "Sedni si děvče" řekla žena a sama si sedla na svou postel. "Tady to tak chodí, někdo odsud zmizí a někdo zůstane. Kdoví kde je ale konec těm, které odsud odvedli"

"Co jsou zač?" Žena pokrčila rameny. "Nikdo to neví, všechny nás tady drží pod zámkem jako zvěř. Už je to hodně dlouho, co tady někdo semnou byl. Před pěti lety tu byla taky taková dívka jako jsi ty. Dokonce měla stejnou postel jako ty. Přišla o rodinu při útoku Smrtijedů, byla zraněná. Přivezli jí ale nezvládla to, moc plakala nešlo ji zastavit" pak se žena náhle odmlčela.

Kelan si utřela slzy a šla k té ženě. "Co se s ní stalo?" Žena jí neodpovídala. "Tak co jí udělali?" Žena si zívla. "Nech to tak děvče, už na tom nezáleží. Je jedno jak skončíme, tady náš osud neleží v našich rukou. Musíme se s tím smířit"

Pak se otočila a někdo odemykal dveře. Kelan byla dostatečně vyděšená, ale bez hůlky neměla šanci na útěk. Přišel ten doktor a sestřička. "Kelan pojď na své místo" řekl doktor.