Spoutáni slibem

LIII.

Všechno najednou šlo tak rychle, ani Snape netušil že to bude všechno tak snadné. Zítra měli z Kelan brzo ráno utéct, ale situace se lehce zvrtla už dnes v noci. Někdo ho musel prozradit, problém byl v tom zjistit kdo to udělal. Přišel za ním Gordon s dvěma doktory. "Tak tady jste profesore Snape!" On stál zády k nim a neotáčel se na ně. Snažil se si zachovat chladnou hlavu i když věděl že nastal průšvih. "Jak vidím tak jste mě asi odhalil co?" 

Pak se pomalu otočil. "Pátrám po vás nějakou tu dobu, víte přišlo mi dost zvláštní že z ničeho nic se tady objeví psycholog, který má zájem pracovat tady ve Springside" "Tak vám to přijde zvláštní, no jistě kdo jiný by se sem taky hlásil dobrovolně. Na místo kde je všechno přesně naopak" Gordon nechápavě naklonil hlavu na stranu. Snape to tedy ještě upřesnil. "Blázni pobíhají po oddělení a zdravý lidé jsou pod zámkem to mi moc normální nepřijde řediteli" 

"Budete litovat že jste sem přišel, odsud už vede jen jediná cesta která končí na onom světě" Doktoři proti němu vztáhli hůlku. Hlavou mu proudila je jedna myšlenka, musí jít pro Kelan. Proto se pokusil odrazit všechny tři kletby naráz zase zpátky proti nim. Pokus byl úspěšný a doktory to na chvíli omráčilo. Snape toho využil a utíkal za Kely. Před ním šla ale další řada doktorů.

Chtěli ho taky chytit, jako kdyby Gordon stihl dát na vědomí celému personálu že je zrádce. Odrazil je všechny silnou kletbou a k jeho překvapení se doktoři změnili v kostry na nichž sem tam viselo hnijící maso. Vzpamatovali se a šli po něm. V šoku si uvědomil co se děje. Je to kletba. Tohle je velice živá iluze, musí se oba odsud spolu dostat. Ještě jednou proti nim vyslal obrannou kletbu. Někteří to ustáli a někteří ne. Byl to ale jediný moment jak kolem nich proběhnout. 

Využil toho a dostal se ke Kelan. Na nic nečekal a když otevřel dveře chytl jí za ruku  a utíkal s ní až dolů. Kelan netušila co se děje. Rozhlížela se kolem ale chodby byli prázdné. "Severusi o co jde?" zeptala se když konečně zastavil. "Teď mě dobře poslouchej, vezmi si mou hůlku a snaž se odsud dostat, musíš do sklepa jsou tam kamenné zdi kletbou je snadno zbouráš jen běž a nezastavuj. Já musím něco zařídit" "Severusi co se děje?" Než stihl odpovědět všiml si armády koster, Kelan se lekla a snažila se zbytečně nekřičet. "Co to sakra je?" 

"To je moc na dlouho, musíš si pohnout tak běž než  bude pozdě!" "Bez tebe nikam nejdu" Severus jí chytl kolem ramen a hluboce se jí podíval do očí. "Budu v pořádku lásko, jen mi věř a dělej co ti říkám, až tady budu hotový najdu si tě" Políbil jí než se rozběhla do sklepení a Severus do inspekční laboratoře. Brumbál musel vyslat armádu ještě teď hned, musel ho informovat. 

Kelan se ani nezastavovala a mířila do sklepa, za sebou slyšela tlumené kroky. Rozhodně šli po ní. Někdo jí srazil k zemi. Tvrdě dopadla na mramorovou podlahu a praštila se pořádně do ramene. Nad ní se tyčila postava ředitele sanatoria.  Pronikavým pohledem se na ní díval. Pak změnil podobu. A podívejme kdo to nebyl, byl to její otec. "Mám tě!" řekl zlověstně a Kelan začala co nejvíc nahlas křičet. Pak se její otec začal měnit ve velké monstrum. 

Jeho tělo změnilo tvar. Byl vysoký, shrbený a hubený. Měl bílou pleť a shnilé zuby. Jeho kůže po celém těle zestárla o tisíc let. Ruce měl dlouhé a zakončovali je ostré drápy. Do obličeje mu nešlo vidět protože mu tam padali splihlé prameny hnědých vlasů. Kelan se vyděšeně na ten zjev dívala. "Kdo do háje jsi? " Monstrum k ní natáhlo své pařáty. Použila Severusovu hůlku. Použila Expelliarmus. Ta věc najednou někam zmizela. Nerozhlížela se kam se to ztratilo a zničila kamennou stěnu. 

Rozpadla se ale za ní byla chodba, chvíli váhala jestli tam má jít ale Mrtvý už byli téměř na dosah Nebylo cesty zpět, rozběhla se do tmy. Akustika v téhle jeskyni byla divná, zvuk se tady neodrážel. Stěny tady tlumily všechno. Moc se nezastavovala. Hůlka jí tady špatně fungovala. Světlo které vyzařovala jí po několika minutách zhasínalo. Začínalo tady být šero, nechápala odkud se to světlo bere. V jeskyni nebyla ani jedna škvíra.

Hůlku dala do kapsy od mikiny. Po pár metrech stoupla do nějaké vody. Pořádně na to neviděla, zase takové světlo tady nebylo. Proudilo to někam dál, šla podle toho proudu a její strach jí kupodivu opouštěl. Při tom by to mělo být naopak. Šla dlouho a Mrtvý jí stále nedostali. Zastavila se a měla pocit že už za ní nejdou.  Chlad tady byl čím dál větší. Atmosféra tady byla zvláštní. Byla nepopsatelná. 

Odvážně pokračovala dál. V dáli viděla světlo. Znamenalo to konce jeskyně. Přidala do kroku. Postupně zrychlovala a nestihla včas zastavit. Když byla na kraji, poznala že je strašně vysoko, ujelo jí to a padala někam dolů. Poznala co to bylo za vodu. Byla to krvavá řeka. Padala dolů. Spadla do řeky a chvíli trvalo než se vynořila na hladinu. Byla celá od krve. Rychle se vyhrabala na břeh. Snažila se popadnout dech. 

Až se jí to povedlo, tak se rozhlédla aby zjistila kde vlastně je. Bylo tady šero. Obloha byla šedivá, přitom na ní nebyl ani jeden mrak. Krajina byla rovněž divná. Tráva byla suchá a měla stejnou barvu jak obloha. Nebyl tady žádný hmyz ani ptáci. Byl tady klid. Stromy které tady stáli byli taky suché a bez listí. To bylo vše co tady mohla najít. 

Musela se tady porozhlédnout. Pořád jí nedocházelo kde jde. Zkontrolovala jestli má hůlku stále u sebe. Měla jí naštěstí. Šla ani nevěděla kam. Břehy řeky se od sebe postupně oddalovali až se z toho bylo obrovské jezero, které se před ní vynořilo za malým kopcem který vyšla. Viděla most který vedl na druhou stranu. Za ním byla jen hustá mlha a nic jiného. Šla k mostu a na jeho druhém konci někoho spatřila. 

Nejdřív myslela že se jí to zdá ale více se zaměřila do dálky a zjistila že tam opravdu někdo je. Opatrně stoupla na dřevěný most, který vypadal dost chatrně. Prkna pod ní vrzali a mezi škvírami byla vidět krvavá voda. Byla v polovině mostu a ta postava tam pořád stála. Jako kdyby čekala až přejde na druhou stranu. Aby zjistila kdo to vlastně je, tak musela jít ještě blíž. Už ho skoro poznávala. Měl rezavé vlasy. Když byla ještě o něco blíž, uvědomila si že je to Fred.

Stále se na ní nehnutě díval. "Frede!" zavolala ale on jí neodpověděl. Zavolala na něho znovu ale nic se nezměnilo. Až když byla skoro na druhé straně, tak se Fred otočil a mizel v mlze. Kelan zapomněla rázem na to kde je a rozběhla se za ním. Mlha byla moc hustá. Chvíli se v ní motala ale pak našla jeho siluetu. 

Snažila se ho neztratit. Začala utíkat. Přesto že Fred vypadal že jde normální chůzí, tak ho nemohla chytnout. Zase se jí začal ztrácet. Přidala o něco víc do kroku. Zdálo se že byla od něho jen dva metry, když se rozplynul. Kelan se bezradně rozhlížela kolem sebe a volala na něho. Kromě ní tady už nikdo nebyl.