Spoutáni slibem

XXXIV.

Ráno jí Snape vzbudil. Kelan se protáhla a sledovala ho jak sedí u ní. "Dobré ráno princezno, pojď je čas vstát" "Ty si s nima o tom mluvil?" Snape přikývl. "Teď jsem akorát odešel od Erika, souhlasil že můžeš jet" "Jasně Erik je celkem přístupný, něž kdokoliv jiný" Snape souhlasil.  "Právě proto jsem šel přímo za ním. Měla by ses nachystat, všichni zatím spí a já chci předejít tomu že se s nimi setkáme" Kelan to viděla stejně. Vstala z postele a šla se převléct. Venku bylo ještě šero. Bylo teprve šest hodin.

Byla připravená za pět minut. Snape jí chytl a přemístili se rovnou do Zelené rokliny. Snape s ní šel až dovnitř. Alexandra byla na balkóně a všimla si jich. Šla jim hned naproti a byla zaskočená, když viděla Kelan jak se ho ochotně drží za ruku. Potkala je hned na chodbě u vrat. "Vás bych tady opravdu nečekala" usmála se přátelsky. "Promiň že jsme tady tak brzo mami" řekla Kelan ale Alexandra se usmála. Byla ráda že jí vidí. 

"Myslela jsem že tam máte být na dva týdny, ale je dobře že jsi tady chyběl si  mi" "Bohužel mě volá má práce, ale za týden si pro ní přijdu a vrátíme se spolu zpátky" Alexandra přikývla. "Samozřejmě rozumím, tvůj otec nešel s vámi?" Kelan se podívala krátce na Snapea. "Ne ten se tam ještě zdržel, neříkal kdy se vrátí" Alexandra opět přikývla. "Bohužel budu muset jít čas běží, za týden se vrátím" upozornil Snape. Kelan se na něho otočila a objala ho. "Dobře měj se" 

Snape jí políbil. "Ty taky dávej pozor, kdyby něco tak mi dej vědět" "Fajn, zvládnu to je to jen týden" "Já vím že zvládneš, zatím" řekl oběma zároveň, než se musel přemístit do Bradavic. Po válce bylo přemisťování profesorů povolené. Tato funkce nepatřila už jenom řediteli. Jakmile se ztratil tak Alexandra jí objala nadšením. "Jsem ráda že tě vidím, úplně jsi se celá změnila během těch pár dní. Jsi s ním šťastná?" Kelan přikývla. "Moc, víc než jsem vůbec čekala ale pořád myslím na Harryho, přijde mi to k němu nefér. Já vím že je to má chyba, že jsem si s ním neměla nic začínat, ale milovala jsem ho" 

"Kelan to je v pořádku, i já jsem měla svou tajnou lásku s tvým otcem jsem taky díky dohodě našich rodin. Nejhorší je že jsem si ho nikdy ani po těch letech nezamilovala. Ale tebe hodně. Připomínáš mi mě když jsem byla stejně stará jako ty. Ale takový je osud žen v tomto postavení. Rozdíl je jen v tom, že někteří se do sebe zamilují jako ty a on a pak jsou  tady ti, kteří se ani poletech nemilují jako jsem já a tvůj otec" 

"To mě mrzí, chtěla bych aby si i ty byla šťastná. Chápu jaké to je s mým otcem. Někdy z něj mám upřímně strach, nevím jestli nedělám chybu když to říkám ale tobě věřím mami. Znám tě když jsi sama a když si s ním. Chápu že to jak se chováš je jen díky němu a nevyčítám ti to" Alexandra si povzdechla. Když slyšela že jí Kelan věří, cítila se provinile skrz to že jí neřekla pravdu, kterou měla znát již dávno. 

"Co se děje?" zeptala se jí Kelan když si všimla jejího provinilého výrazu. "Víš mám tě hluboce, hluboce ráda Kelan. A to co ti řeknu si měla znát už dávno. Tvůj otec si ale nepřál aby ses o tom někdy dozvěděla. Ale ty si byla ke mě vždycky upřímná a stejně tak chci být i já k tobě. Musíš mi to ale odpustit" Kelan dostala trochu strach z toho co jí teď řekla. Alexandra jí chytla za ruku a vedla jí někam úplně nahoru. "Mami kam to jdeme?" Alexandra jí neodpovídala a dál jí vedla výš a výš. 

Už se ocitli v podkroví. Stáli před zamčenými dveřmi, které měli celkem pět zámků. "Když si byla malá vždycky ses zajímala co je za těmito dveřmi" Kelan si vzpomněla. "Ano jistě a můj otec říkával že tady vůbec nemám chodit a jednou zamkl celé podkroví" Alexandra souhlasila. "A teď se dozvíš proč ti to říkal. Za těmito dveřmi se skrývá bolest tvého otce" Kelan se zamračila. "Bolest?" "Prosím Kelan slib že mi odpustíš a to co ti teď ukážu se stane naším tajemstvím slib mi to" Kelan chvíli odpověď trvala ale nakonec jí to slíbila. 

Alexandra odemkla dveře. Ty pak otevřela a vešli do temní místnosti bez okna. Alexandra hůlkou zapálila čtyři pochodně které tam byli a místnost se rozzářila. Byli tam nějaké šaty a na zdi mezi dvěmi pochodněmi visel obraz nějaké ženy. Všechno bylo ale pokryté prachem a pavučinami. Kelan si prošla celou místnost a zastavila se u obrazu. Byla na něm mladá žena. Měla světlou pleť a rozpuštěné vlnité, hnědé vlasy sahající až k pasu. Měla stejnou barvu očí jako Kelan. Měli dokonce i podobnou postavu. Na sobě měla šaty které stáli v místnosti. 

"Ty šaty co jsou tady jsou její?" Alexandra přikývla a Kelan se ptala dál. "Kdo to je?" "Princezna Sandra, byla to tvá matka" Kelan se zastavilo srdce a nezmohla se na jediné slovo. "Zemřela krátce po svatbě s tvým otcem a pak jsem po roce přišla já. Edward si nepřál abych ti to řekla, nejdříve řekl že ti to řekne až dosáhneš osmnáctin, ale pak si to rozmyslel" "Ne tomu nevěřím" "Kelan já to chápu zlatíčko, ale proč bych měla zapotřebí ti takhle lhát" 

Kelan se rozbrečela. "Co se jí stalo?" Alexandra jí šla obejmout. "Zemřela dva dny po porodu, její tělo se nedokázalo zotavit. Měla těžký porod." "Je to moje vina..." Alexandra jí pohladila po vlasech. "Ne není to tvá vina, tohle neříkej zamilovala si tě. Neřekla jsem ti to proto aby ses vinila. Sandra by si to jistě taky nepřála. Tvá matka si tě po narození zamilovala, pamatuj si velmi dobře že dítě nenese vinu za něco takového. Nikdo jí nenese. Tak mi slib že se přestaneš obviňovat" 

Kelan si utřela slzy a kývla jí na to. "Promiň" Alexandra jí utišila. "Nic se neděje, pojď půjdeme si spolu něco dát. To ti zlepší náladu věř mi a když budeš chtít může se společně odpoledne projed na Hipogryfech. Vím že to miluješ. Kelan souhlasila ale pak si vzpomněla na Harryho. "Mohla bych tě o něco poprosit?" Alexandra se usmála. "O cokoliv" "Mohla bych se sejít s Harrym, když se můj otec nevrátí? Dlouho jsem ho neviděla" "Že by si jela do Bradavic?" Alexandra nebyla proti. Kelan jí objala. "Jsi nejlepší!"