Spoutáni slibem

XLV.

Od půl druhé ráno už neusnula vůbec. Její myšlenky jí nedovolili  zase usnout. Už svítalo a bouře dávno ustala. Venku už jen sněžilo. Převalovala se na posteli a pak vstala úplně. Šla si sednout k oknu a sledovala sněhové vločky. Nebyl ani podzim a tady sněžilo. Bylo to tady celé ujeté. Seděla tam hodiny než se zase vrátila na svou postel. Nic jiného se tady dělat vlastně ani nedalo. Ležela a dívala se na popraskaný strop. 

Než slyšela cvaknutí zámku a kliky. Podívala se na dveře které se otvírali. Stál tam její otec a za ním doktor. Šel k ní a sedl si na postel. Ona byla tak zoufalá že objala toho největšího hajzla pod sluncem a prosila ho ať se může vrátit. Doktor je nechal o samotě. "No tak broučku už se zklidni, jsem u tebe" "Prosím chci vypadnout pryč, tady je to šílené" Edward jí utíral slzy a držel jí pevně v náručí. "Mluvil jsem s doktorem a řekl mi o tvém stavu, nemusíš tady zůstat půjdeš odsud a už se sem nevrátíš"

Kelan se na něho podívala jestli to fakt myslí vážně. "Slibuju" dodal. Kelan ho objala a rázem zapomněla že se mu nedá věřit. "Tak broučku nachystej se na cestu a sejdeme se dole u vchodu ano?" Kelan přikývla a na nic nečekala. Edward jí dal pusu na tvář a odešel pryč. Kelan si sebrala tašku a do pár minut byla dole.  Její otec tam stál a čekal na ní. Doktor tam byl taky. Rozloučil se s ní i s jejím otcem. Její otec jí pak zavedl ven ale kočár tam nikde nestál.

Kelan to přišlo divné. "Tati, jak ses sem dostal?" Edward nic neříkal jen se usmál. "Tati?" zopakovala znepokojivým hlasem. "Neboj se, dostal jsem povolení k přemístění" Kelan stále nechápala. Její otec jí chytl za ruku a oba se přemístili na místo dost podobnému Oxhillu. Jenom ta barabizna byla daleko  horší. Byl to obrovský hrad který měl  osm pater a vysoké věže. Celá ta stavba byla z cihel. Okna byli tak tmavé že přes ně nebylo vidět dovnitř a všechna měla silné mříže. Počasí tady bylo stejné jako v Oxhillu. 

"Tak na co čekáš jdeme!" pobídl jí otec a držel jí za ruku. Kelan se mu vzpírala. "Tam mě nedostaneš, nech mě sakra pusť mě! Říkal si že se vrátíme" "Řekl jsem že se do Oxhillu nevrátíš, ale neřekl jsem že tě vezmu zpátky podle toho co mi doktor řekl jsi nemocná a musíš se léčit" Kelan začala křičet jako kdyby jí brali na nože. "Ty parchante nech mě na pokoj!" Edward měl ale sílu. Držel jí ruku a táhl jí do budovy. 

Kelan s sebou zmítala a kdo jí neznal tak by si myslel že je opravdu šílená. "Je to marné i kdyby si zdrhla jsi celkem devět set dvacet tisíc kilometrů od domova"  To Kelan doslova zmrazilo a ona se přestala bránit. "Cože?" Její otec se uchechtl. "Slyšela si dobře tak pojď" Znovu se začala bránit ale to už byli u vchodu. Jejímu otci u šel někdo z doktorů na pomoc. Otevřeli se dveře a v nich stál vysoký a svalnatý doktor. "Zdravím to je ona?" Edward přikývl. "Pomůžu vám" 

"Díky" řekl Edward. Doktor si jí vzal do péče a odtáhl jí pryč. Do velké chodby. Všude kolem slyšela křik ostatních. Následně k ní přišli další doktoři a pomohli jí dostat o tři patra výš. Křik pomalu ustával a Kelan se stále bránila ale už jí docházeli síly. "Držte jí pevně musí dostat injekci" zavolal jeden z doktorů.  "Ne!" vykřikla Kelan ale nebylo jí to nic platné. 

Zavřeli jí do jednoho pokoje, kde byla zářivka a lehátko kde byli kožené pásy. Položili tam Kelan která se snažil utéct, už by nezvládla být znovu zavřená. Doktoři jí přivázali tělo a píchnuli jí injekci na zklidnění. Zabralo to a ona toho nechala, zase se cítila tak oslabeně a všechno jí přišlo tak strašně náročné. Dokonce i mluvit. Jen nehybně ležela a dívala se do stropu. "Ta nám dala zabrat co?" řekl ten doktor který jí převzal hned u vchodu" 

Druhý doktor který byl o něco starší mu na místo odpovědi poručil, aby jí odvedl do pokoje. Kelan moc nevnímala okolí. Její tělo začalo fungovat až po hodině. Ale to už byla dávno na pokoji, ležela na úzké posteli a kolem ní nebyli nic, než jen bílé kachličky a okno s venkovní mříží. Byla připoutaná k posteli na řetězu, který měla na kotníku. Podíval se na dveře, které byli pancéřové a měli zadělávací okénko. 

Kelan netušila kam se to zase dostala. Byla to jako noční můra ze které se stále nemohl probrat. Chtěla zabouchat na dveře ale řetěz nebyl moc dlouhý. Byla odkázána zůstat na posteli. Nevěděla co s ní bude dál. Byla strašně daleko od domova, Severus jí nenajde jediný kdo ví kde je je Edward. Teď už jí došlo že není kam utéct. Že jí tady prostě nechal a ona se zpátky nevrátí. Její otec zešílel. Nedokázal logicky přemýšlet. Už mu bylo všechno jedno, hlavně když Kelan už nebude mít na očích.