Spoutáni slibem

XLIV.

Nastal další den. Kelan byla stál připoutaná k posteli. Doktor jí vzbudil a zkontroloval jí teplotu. Zkusil její tep a poslechl si její srdce. Klasická kontrola nic víc. "No vidíš, takhle ti to sluší víc když nepláčeš" "Proč jsem tady, co je to za místo?" Doktor si k ní sedl na postel a pozoroval jí, začalo jí to být trochu nepříjemné. "Slíbil jsem tvému otci že tě dám dohromady, mám pro tebe dobrou zprávu, zítra sem přijede budete se moct setkat" "Chci se vrátit" "Ovšem, hned jak si promluvím s tvým otcem" usmál se doktor. 

Kelan neměla sílu na nic, celou noc brečela a její oči byli červené. Neměla suž vůbec energii. "Za chvíli dostaneš jídlo" oznámil jí a pak odešel. Žena který s ní byla na pokoji ještě spala. Kelan se otočila na bok a prohlížela si řetěz na její ruce. Pak někdo zase odemkl dveře a vešla sestřička. Přivezla vozík na kterém byla snídaně. Postavil jí talířek a mléko na stůl a odešla bez jediného slova. 

Kelan se na to podívala a žaludek se jí otočil o 180°C. V misce byla nějaká našedlá kaše a na mléko neměla ani pomyšlení. Převrátila se na druhou stranu a dívala se z okna. Žena v rohu zakašlala a sedla si na postel. "Děvče? Ty nejíš?" Kelan zvedla hlavu. "Nemám hlad" "A podala by jsi mi tu mísu?" Kelan pokrčila rameny a vzala misku s jídlem. Vstala z postele a šla tak daleko jak jí ten řetěz dovolil. Zvládla jen sléz z postele a dál už jít nemohla. Žena vstala taktéž a šla o něco blíž k její posteli. Dál jí její řetěz nepustil. 

Kelan jí poslal misku po zemi. Žena si jí vděčně vzala a sedla si na postel. Dala se do jídla a Kelan si zpátky lehla. Za chvíli slyšela strašné kašlání. Kelan vstala a viděla tu ženu jak se začala dusit. Chtěla jí pomoct ale neměla jak. Začala sahat po tlačítku které měla vedle postele. Ta žena jí něco hodila před postel. Byl to nějaký papírek. Kelan se pro ní natáhla a podařilo se jí ho vzít. 

Rychle ho rozbalila a přečetla si krátký text. Děkuji ti za to neměj o mě strach, už přišel můj čas pomohla jsi mi! Kelan se podívala zpět na ženu, která se pomalu sesouvala k zemi. Kelan tekli slzy ale ta žena to plánovala. Pak dovnitř vběhl doktor ale pozdě. Ta žena zemřela. Přísně se podíval na její tělo a misku kterou shodila když padala na zem.

Pak se otočil na Kelan, která se posunula co nejdál na posteli. Neřekl nic. Na chvíli odešel a pak se vrátil zpátky, s dvěma dalšími doktory. Vzali ženu na nosítka a odnesli jí pryč. Doktor mlčel a zavřel dveře a zamkl. Kelan se v pokoji octila sama. Nevzpamatoval se z toho. Nechápala že se všichni tvářili jako kdyby jim to bylo jedno. 

Celý den seděla na posteli a myslela na ten ranní incident. Postel zůstala nedotčená. Kelan to místo neustále sledovala a nespouštěl z něj oči. Později odpoledne přišel doktor a násilím  jí píchnul další injekci. Vzbudila se až za oknem byl tma. Venku padal sníh s deštěm a slyšela silné bouřky. Všimla si že její pouta zmizela. Byla volná, aspoň něco. 

Kelan cítila potřebu že musí do sprchy. Nechtělo se jí ale nesprchovala se dva dny. Potřebovala to. Po postelí našla svou tašku s věcmi. Vzala si je a šla se osprchovat. Prostor byl strašně malý a nepohodlný a musela se spokojit s pouze vlažnou vodou. Za patnáct minut vylezla a vysušila si ručníkem vlasy. Moc se netopilo na to jaká byla venku zima. Posbírala si věci a dala je do tašky. Pak si lehla do postele a přikryla se. 

Aspoň se na chvíli cítila dobře. Večer už nikdo nepřišel. Kelan tady poprvé usnula. Ne na dlouho. Vzbudila se o půl druhé ráno. Bouřky za oknem nepřestali. Dívala se z okna a přepadal jí strach. Dnes měl přijet její otec. Nebyla si jistá že jí vezme zpátky. Bála se že tady zůstane a nakonec skončí jako ta žena která tady s ní byla. I přesto že věděla že jí pomohla, tak jí přišlo že za její  smrt může ona. Překvapilo jí však že jí nikdo k tomu nic neřekl.