Láska a Touha... pokračování

225. kapitola

Jong-Hyun

Nepřestával jsem objímat stále brečícího Young-Mina... spolu s Min-Kim samozřejmě, protože on ho objal jako první... a v těchto chvílích jsem si začínal naplno uvědomovat, že jsem se od příchodu do kamarádova bytu choval jako naprostý sobec a bezohledné hovado. Celou situaci ohledně Mina jsem vyhodnotil absolutně špatně, což jsem sice nemohl vědět, ale ani tak jsem pro své chování k němu nenacházel žádnou relevantní omluvu.

Stal se ze mě vzteklý a zaslepený kretén, proto jsem s tím klukem nedokázal mluvit v klidu, proto jsem se neovládal tak, jak bych si přál, přesto celý rozhovor nemusel dopadnout Minovým sesypáním, jen kdybych se snažil o trochu víc. Bylo mi to moc líto, zvlášť když jsem opravu uvěřil jeho slovům. Stejně tak mě neuklidňovalo nepříjemné uvědomění, že zřejmě můj vlastní pocit viny dalece přesahoval Min-Kiho odpuštění, protože já sám jsem si ještě neodpustil... což mi taky došlo až teď... a že to za mě dnes hodně uboze odskákal Min, který sice taky na všem nesl svůj nemalý podíl viny, jenže ne takové viny, kterou jsem dopředu předpokládal, proto je jasné, že není o moc víc vinný než já sám.

Neměl jsem chlastat, protože jsem tím absolutně nic nevyřešil, jen jsem sám sobě všechno zbytečně, navíc dost šíleně zkomplikoval. Proto všechno, co se stalo později u Young-Mina v bytě, je rozhodně i má vina, kterou si snad jednou dokážu odpustit a to nejen kvůli mně, ale hlavně kvůli mému miláčkovi a faktu, že on mi už odpustil. Nechtěl jsem tím hnusem dál zatěžovat sebe a jeho už vůbec. Stejně tak jsem už nemínil obviňovat Mina a vylévat si na něm svou vlastní frustraci a zklamání ze sebe sama.

Ojel bych toho kluka, kdybych nebyl ožralý a zhulený a neudělal jsem to jen proto, že jsem odpadl? Bože zachraň mě... ani trochu, spíš vůbec, se mi nelíbilo, že se to stalo zrovna takto, jenže v těchto okamžicích jsem si vážně uvědomil, že to je prostě fakt, se kterým se budu muset smířit a odpustit si to stejně, jako mi odpustil Ki... bylo mi líto, že jsem byť jen na okamžik znovu o jeho odpuštění zapochyboval, respektive o tom, že si je vědom úplně všeho, co mi odpustil.

Cítil jsem, že taky Young-Min si zaslouží odpuštění, když to všechno neudělal se zlým úmyslem. Opravdu jsem mu už věřil, že nad sebou ztratil kontrolu stejně, jako jsem ji ztratil já a to už v tom baru, když jsem se tak moc ožral, nebylo to jen díky jím nabídnuté marihuaně. Chtěl jsem mu odpustit, chtěl jsem ho uklidnit a nejspíš jsem taky chtěl zpět svého kamaráda, kterého jsem téměř do poslední chvíle nazýval kamarádem bývalým. „Tak už nebreč, prosím." vydechl jsem bezradně, když se po delší chvíli, kdy ho Ki objímal jen mlčky a já vlastně taky, nedokázal uklidnit.

„Omlouvám se ti, ano?" pokračoval jsem nejen rozechvěle, ale hlavně upřímně. „Omlouvám se za to, Minie, že jsem na tebe byl tak hnusný... já... mrzí mě to, promiň." „To... to je dobré." kuňkl Min, který se během svých slov pokusil vymanit z našeho sevření, na což ho miláček propustil a já taky. Ki se dál starostlivě a s účastí díval do Young-Minovy díky pláči zarudlé tváři a stejně tak jsem na něho civěl já. Vážně mi bylo všechno moc líto, mrzelo mě, že jsem to takto posral.

„Můžu si za to sám." dodal s tichým vzlykem Min, zatím co se očividně snažil nebrečet a nedovolit dalším slzám, aby stékaly po jeho tváři. „Určitě bys na mě nebyl tak hnusný, kdyby... kdybych..." „Myslíš, kdybych tě nenašel na balkóně zhuleného?" doplnil jsem ho provinile. „Kdybych na tebe neházel i svůj podíl viny?" dodal jsem ještě provinileji. Po mých slovech Min na okamžik zadržel dech, pak se nejdřív pořádně nadechl, na což zhluboka vydechl a hned na to se nejistě zadíval do mých očí.