Láska a Touha... pokračování

257. kapitola

Min-Ki

Odchytnout taxi a sdělit taxikáři místo kam chceme zavést, naštěstí nebyl až tak velký problém, jenže tahle pozitivní maličkost nikomu z nás nedokázala zlepšit náladu... bohužel... proto jsme celou cestu k Aloft hotelu všichni mlčeli. Já jsem se vší silou pokoušel nebrečet, zatím co jsem se na zadním sedadle tulil ke smutnému Hyuniemu, Taeyong, který seděl vedle něho, civěl sklesle na svého miláčka a Tenie zaujímající místo vepředu vedle řidiče se s unaveně smutným výrazem díval z okýnka. Bože... jsem si víc než jistý, že myšlenky nás všech se zabývaly YangYangem, nebo minimálně já jsem v těchto okamžicích myslel převážně na něho.

YangYanga jsem neznal dlouho, přesto jsem si toho kluka i za tak krátkou dobu, po kterou jsem se s ním setkával v Seoulu, stihl moc oblíbit. Nejen díky jeho úsilí, které vynaložil, aby se mohl usmířit s Teniem jsem v něm viděl úžasné zlatíčko, jímž bezesporu byl, ale taky díky jeho milé povaze, jeho přátelsky hravému chování a v neposlední řadě taky pro jeho vřelý úsměv, kterým na nikom z nás nešetřil... opravdu moc krásný úsměv. Měl jsem ho zkrátka rád... pořád ho mám rád... a proto jsem si z celého srdce přál, aby byl ve svém životě šťastný. Věřil jsem, že po usmíření s Teniem konečně získal tolik potřebný klid, který mu měl umožnit jít svému štěstí a lásce naproti a přál jsem si, aby mu vyšlo všechno, po čem on sám touží. Bože... mega moc jsem YangYangovi přál štěstí, proto mi přišlo téměř nemožné smířit se s faktem, že on už šťastný nikdy nebude.

Navíc jsem netušil, jak se mám smířit s vědomím, že YangYang znovu... tentokrát navždy... zmizel z Tenieho života a už vůbec jsem netušil, jak se s touto ztrátou asi dokáže smířit Tenie. Jediné, čím jsem si byl naprosto jistý, bylo vědomí, že tohle bude ještě mega moc těžké a nejen pro mého milovaného kamaráda, ale pro nás pro všechny. V těchto okamžicích... během cesty na hotel... jsem však litoval nejvíc YangYanga a to i přesto, že mi jeho smrt stále docházela jen tak napůl, protože všechno krásné, co ten kluk už nikdy neprožije, jsem si právě teď uvědomoval víc než kdy před tím.

Dovolil jsem obrovské lítosti, aby svírala mé srdce od okamžiku, kdy jsem se od Tenieho dozvěděl jméno mostu, kam by YangYang vzal dívku svých snů, kdyby ji pozval na rande a stejně tak jsem dovolil slzám, aby v tichosti stékaly po mé tváři, pouze vzlykat jako malý jsem nechtěl, jen abych svým vlastním rozpoložením nerozhodil kluky ještě víc, než už byli. Jediným štěstím bylo, že jsem nějakým zázrakem zvládl nebrečet, takže naši půl hodinovou cestu večerním městem doprovázelo pouze tiché předení motoru... ani písnička z rádia nehrála... a podobné ticho nás doprovázelo, zatím co jsme po vystoupení z taxíku mířili do hotelového pokoje, kde jsme se měli sejít s Kunem. Miláček mě držel něžně kolem pasu, Tae držel Tenieho za ruku a aura smutku, která nás všechny obklopovala, byla téměř hmatatelná.

Překvapilo nás pak zjištění, že Kun už je nějakou tu dobu na pokoji a že pro nás dokonce objednal večeři. „Bylo to tam příšerné." odpověděl unaveně na naši otázku, proč se u rodiny Liu nezdržel tak dlouho, jak původně plánoval. „Myslel jsem si, že Yangovi prarodiče jeho rodiče psychicky podrží, ale dnes jsem zjistil, že opak je asi pravdou." dodal sklesle. „Mají se vším problém, všechno je špatně." „Co se stalo?" vydechl zaraženě Hyunie. „Tak v první řadě jde o YangYangův pohřeb." povzdechl si ještě unaveněji Kun, na což nám vysvětlil, o co přesně jde.

Dozvěděli jsme se, že paní Liu byla až moc zdrcená, aby dokázala plánovat složité tradiční obřady, navíc se chtěla pohřbu zúčastnit a nic složitého by nezvládla ustát, proto si přála mít pohřeb svého jediného dítěte co nejdřív za sebou, bez velkých okázalostí a průtahů, což jsme všichni chápali, jenže YangYangovi prarodiče stejné pochopení jako my vůbec neměli. „V jedné místní farnosti nám vyšli vstříc." pokračoval smutně Kun ve svém vyprávění. „Z nějakého důvodu neřešili, že YangYang nebyl pokřtěný a zavázali se, že pohřeb proběhne v jejich kostele... Nanebevzetí panny Marie, tak se jmenuje ten kostel... prostý obřad bez svlékajících se tanečnic, klidné rozloučení, po kterém..." zarazil se a do jeho očí vyhrkly slzy, které si unaveným pohybem setřel.