Láska a Touha... pokračování

211. kapitola

Jong-Hyun

Celý vyklepaný jsem za sebou zavřel dveře, abych se pak mohl stále stejně vyklepaný složit na Min-Kiho postel. Nedokázal jsem zastavit slzy ani to pitomé chvění. Netuším, jak dlouho jsem se válel v jeho peřinách a pouze brečel jak největší ubožák, nejspíš hodně dlouho. Litoval jsem sebe, ale mnohem víc jsem litoval jeho, zvlášť když mi bylo víc než jasné, že i on právě teď pláče. Chudáček můj milovaný, tohle jsem neměl nikdy dopustit!

Vůbec jsem netušil, co teď bude dál. Jak tohle všechno skončí? Ki mě pravděpodobně opustí, rozejde se se mnou... nebo... ? Třeba mi přece jen dokáže odpustit?! Věřil jsem v jeho upřímnou lásku ke mně, jenže současně jsem si moc bolestně uvědomoval, že jsem mu až moc ublížil a že je dost pravděpodobné, že jsem tím vším mohl jeho lásku dokonale pošlapat. I kdyby ne... stačí vůbec jeho láska k tomu, aby mohl přejít všechny chyby, kterých jsem se dopustil? Měl ve všem pravdu!

Proč jen jsem neposlal Bo s jejím trapným polibkem do prdele? Neměl jsem se opít a lézt s Young-Minem do jeho bytu. Neměl jsem zůstávat v Kangnungu, aniž bych se miláčkovi ozval, a když už jsem to takto posral, měl jsem mu hned říct pravdu. Měl jsem mu víc věřit a nesvěřovat se nikomu jinému, měl jsem mluvit jen s ním. Láska je sice mega úžasná a taky mega krásná věc, ale dokáže tohle všechno smazat, jako by se to nikdy nestalo? Stačí na tohle „pouhá" láska?

Stačí mé hluboké a upřímné city k tomu, aby mi Min-Ki nepřestal věřit... aby i přes mé city nadobro neztratil všechnu důvěru, kterou ke mně až do této nešťastné události měl? Bude naše vzájemná láska stačit k tomu, abychom se nerozešli? Rozchod... Jen při pomyšlení na náš možný rozchod se mé srdce svíralo, jako by bylo ve smrtelné křeči. Ne, nemůžu ho ztratit, nedokážu bez něho žít! S novou várkou slz se mi dost nečekaně vybavila hořkosladká vzpomínka na první Vánoce, které jsem směl trávit s Min-Kim už jako s mým miláčkem a přítelem. Respektive šlo o Vánoce, po kterych se stal mým přítelem.

Dal mi později jako vánoční dárek náramek přátelství a on měl pro sebe stejný, jen s jinou barvou. Ki byl mega moc roztomilý, když se styděl za to, že mi dává tento náramek, protože jsme už nebyli pouzí přátelé, byli jsme pár. Tato vzpomínka mi až moc živě vyskočila v hlavě. Tenkrát jsem byl mega moc šťastný a říkal jsem věci, které mi právě teď přišly totálně směšné. Teď, když konec našeho romanticky láskyplného vztahu vypadal až moc reálně, nedokázal jsem si představit, že bych mohl vedle Min-Kiho existovat, kdyby už nebyl mým klukem, miláčkem a partnerem.

Rozhodně bych nedokázal dodržet všechny ty vzletné kidy, které jsem tenkrát vypustil z úst. Kdyby se Min-Ki mě a mé lásky dnes opravdu vzdal, byl by to naprostý a totální konec. Jak bych se mohl po tom všem vrátit na začátek a pouze s ním kamarádit? Kdyby mě opustil, nejspíš bych okamžitě sedl na vlak a jel se utopit do moře v Kangnungu. Jel bych právě tam, kde jsem to tak moc posral. Jel bych tam, kde začal konec mého krásného vztahu.

Se slzami v očích jsem se podíval na zápěstí, které až do Kookieho šílené nehody zdobil zmiňovaný náramek. Už dlouho ten náramek byl pryč... pečlivě uschovaný... a já jsem si s dalším bolestivým píchnutím u srdce pomyslel, že je vlastně dobře, že tu věc s Min-Kim vůbec nenosíme. V našem vztahu vždycky hrála roli láska, ale taky přátelství, jenže pokud se rozejdeme, nebudeme už pro sebe naprosto ničím. Nebudeme partneři a nebudeme ani kamarádi.

Nevěřil jsem, že by se se mnou Ki dokázal vídat a tvářit se, že jsme nikdy nebyli pár. Bylo mi naprosto jasné, že ani on by už nemohl být jen můj kamarád, takže by bylo směšné nosit něco, kde je napsané „friends forever"... nemožné! Bože zabij mě... ztratil bych ho definitivně, to bych nerozdýchal. Jak jen jsem mohl tohle dopustit? Naprosto všechno jsem udělal špatně! Vážně jsem měl všechno takto vyžvanit? Měl jsem mu říct téměř každý detail, včetně toho podělaného polibku od Bo-Ra? Vážně neměl celý tento hnus zůstat mým tajemstvím, abych takto moc neublížil jak jemu, tak sobě?