Láska a Touha... pokračování

239. kapitola

Min-Ki

Spal jsem dost neklidně a ráno, přestože jsem se probudil dost brzy, nedokázal jsem ani za nic znovu usnout. Vůbec mě to nepřekvapilo, zvlášť když se mi to děje pokaždé, když jsem na nervy a... Bože... tentokrát jsem byl na nervy hodně a nejen kvůli Tenovi a jeho dnešní plánované rvačce, ale taky kvůli Kookiemu. Jak to všechno proběhne? Bude dnes bráška v pohodě? Nezabijí se ti dva u řeky Han? Bože...

Večer se sice Hyuniemu podařilo mě uklidnit, přesto se má nervozita ohledně těch dvou projevila jak na kvalitě mého spánku, tak tím, že jsem ráno nedokázal dospat. Odevzdaně jsem si povzdechl, na což jsem políbil spinkajícího miláčka na rty a pak jsem se opatrně vybrchal z postele, protože nemělo smysl dál se válet, zvlášť když jsem ani nedokázal v klidu uležet. Vzal jsem si ze skříně čisté spodky, tričko a tepláky s tím, že si dám sprchu na uklidnění a až potom se převleču z pyžama, na což jsem měl v plánu připravit si velký hrnek kakaa.

Zjištění, že Tenie je dávno vzhůru a stejně jako to první ráno u nás, sedí za kuchyňským pultem, mě taky ani maličko nepřekvapilo. „Dobré ráno, Tenie." vydechl jsem nervózně. „Jak je ti? Spal jsi moc špatně?" strachoval jsem se při pohledu do jeho unaveně vypadající tváře. Měl jsem z něho pocit, že snad nespal celou noc, protože ta jeho únava byla do očí bijící. „Dobré ráno, Ki." pousmál se, na což si unaveně zívl. „No..." pokrčil váhavě rameny, na což si znovu zívl a ještě unaveněji si opřel bradu o ruku. „Vlastně jsem vůbec nemohl spát, nešlo to." přiznal, přestože na něm bylo poznat, že tuto informaci by si raději nechal pro sebe.

„Ale..." dodal rychle a to dřív, než jsem stihl něco říct já. „Dám si pak ještě jednu ledovou sprchu... až se osprchuješ ty, samozřejmě... a taky vypiju hodně kafe a budu v pohodě, neboj se." ujišťoval mě, přestože jeho lesknoucí se a dokonce i začervenalé oči přímo křičely, že nepotřebuje nějakou pitomou sprchu a už vůbec ne kafe, ale že potřebuje jen a pouze spát. Bože... měl jsem z něho pocit, že nejenže v noci nespal, navíc ještě plakal, určitě. „Tenie..." zaúpěl jsem. „Myslíš si, že to bude v pohodě, když se pomučíš pod proudem ledové vody a hned na to se zabiješ mega velkou dávkou kofeinu?"

„Tak co jiného mám dělat, když nedokážu spát?" povzdechl si tónem, kterým jakoby říkal, že moc dobře ví, že nic v pohodě nebude a že mu tyto podpůrné prostředky až tak nepomůžou, nebo třeba jo, ale jen na chvíli. Jenže setkání s YangYangem má proběhnout až někdy večer... přesný čas jsme se teprve měli dozvědět... a jak může Tenie vydržet až do večera, když už teď je totálně mrtvý? Bože... jak tu rvačku může zvládnout bez úhony? „Co kdybys šel namísto do sprchy do postele a namísto promýšlení rvačky zkusil usnout?" navrhl jsem bez valné naděje na to, že by se můj návrh třeba jen maličko dotkl živné půdy v jeho mysli, ale zkusit jsem to prostě musel. „Co kdyby ses na nějakou rvačku vykašlal?!"

„Nemůžu se na to vykašlat, nejde to." odtušil zmučeně, přesně jak jsem čekal. „Nemůžu ani zkusit spát... jsem jak na trní, Ki... nevím, jak se mám uklidnit." Po jeho slovech jsem si povzdechl stejně zmučeně jako on, na což jsem odložil oblečení na židli a namísto toho, abych šel do koupelny, jsem Tena vytáhl na nohy a něžně ho objal, čemuž se nejen nebránil, ale ještě se ke mně stejně něžně a rozechvěle přitulil. „Bojíš se večera?" povzdechl jsem si, aniž bych ho uvolnil ze svého láskyplného sevření. Já jsem se bál a to víc než jen moc, ach jo.

„Nebo... proč jsi tak nervózní?" vyptával jsem se s bolestným pocitem u srdce. „Co přesně tě tak moc trápí, Tenie, že nedokážeš být v klidu?" „Ne... nebojím se." špitl, na což se ode mě jemně odtáhl. „O to vážně nejde... a rozhodně se netrápím, já jen..." povzdechl si, aniž by dokončil větu, zatím co pohledem skenoval podlahu u pultu. „Netrápíš se?" odtušil jsem nijak jím nepřesvědčený. Ve skutečnosti jsem tušil, že u něho doopravdy nejde o nějaký strach... což se o mě vážně říct nedá, ach jo a ještě stokrát ach jo... ale s tím trápením jsem si nebyl až tak jistý, nebo a to spíš, byl jsem si jistý, že vážně plakal, což jen svědčí o tom, že se trápí. „Proto jsi před tím plakal?" zkusil jsem, jestli se trefím, napnutý, jestli mi to přizná.