Láska a Touha... pokračování

277. kapitola

Min-Ki

Civěl jsem na stále plačícího Hana, kterého nepřestával objímat Min-Ho, zatím co slzy dojetí stékaly po mé tváři. Nemohl jsem uvěřit, že Min-Ho doopravdy nahlas přiznal, že Hana miluje, ale současně mě jeho dost nečekané vyznání hřálo u srdce a taky nemálo dojímalo, což způsobilo, že další a další slzy opouštěly mé slzné kanálky. Taky Felix dojatě slzel a Hyunie na tom nebyl jinak než my dva, o Hanovi ani nemluvě. Zřejmě ani on nemohl uvěřit, že z Min-Hových úst zaslechl přesně ta krásná slova, která tak moc potřeboval slyšet, ale ani maličko nedoufal, že se jich někdy dočká. Vždyť ještě před chvílí brečel díky zoufalství, zatím co teď se jeho usedavý pláč evidentně změnil v dojatě nevěřícný a to i přesto, že setrvával v konejšivě něžném objetí majitele tří čičin, alias svého mnohem víc než jen crushe.

„No tak, Ji-Sungie..." konejšil Hana rozechvěle Min-Ho. „Přestaň už konečně plakat, rve mi to srdce." dodal sklesle, když se jeho snaha i po dalších okamžicích stále míjela kýženým účinkem. „Co... co jsi mi to... před chví... chvílí řekl?" vysoukal ze sebe s námahou mezi vzlyky Han, aniž by se k Min-Hovi přestal tulit. „Co jsem řekl?" odtušil nervózně s viditelně rudnoucími líčky tázaný. „Že mě taky moc miluješ?!" vyhrkl Han, na což se od Min-Ha prudce odtáhl, jen aby mohl přes slzy vidět do jeho očí. „Je... je to pravda?" ujišťoval se s novým přívalem slz, který už zase smáčel jeho totálně rozpálenou tvář. Já, miláček i Felix jsme jen mlčky civěli a stejně jako Han se snažili pokud možno trpělivě čekat, jestli Min-Ho potvrdí své předchozí vyznání. Bože... myslel svá slova vážně, že jo?

„Myslíš si snad, že něco takového říkám jen tak ze srandy... že jsem ti ohledně svých citů lhal?!" pokroutil se totálně rozhozeně majitel tří čičin. „Myslíš si..." „Minie, prosím." přerušil ho ještě víc rozhozeně Han, aniž by setřel slzy, které v dalším mega velkém proudu stekly po jeho už tak mokré tváři. „Já... já si teď vůbec nic nemyslím..." pokračoval trhavě. „Já teď ani ne... nedokážu myslet, já jen..." „Už nic neříkej, Ji-Sungie." přerušil ho tentokrát Min-Ho, ale už ne pouze rozhozeně, ale navíc i s láskyplnou něhou v hlase. „Fajn... asi tě už chápu." nervózně se na Hana pousmál. „Miluju tě... doopravdy tě miluju! Tohle jsi chtěl znovu slyšet?" „Hmmm..." vzlykl Han. „Já... Minie... já tě taky moc mi... miluju... vážně tě miluju, já..." zasekl se.

Nedopověděl, protože mu v dalších slovech úspěšně zabránily silné vzlyky, které jakoby si v těchto hodně emočně vypjatých okamžicích naprosto podmanily celou jeho bytost. Štěstí, dojetí a láska... v jeho pláči byly rozpoznatelné všechny možné pocity, včetně jeho upřímných citů. „Nemohli byste nás alespoň chvíli nechat o samotě?! Prosím." podíval se na nás tři se slzami v očích Min-Ho, který si Hana znovu přitiskl k sobě, ale tentokrát zřejmě nejen proto, aby ho mohl konečně utěšit. „Jo... jasně, že můžeme!" odtušil rádoby klidně Hyunie, který se vzpamatoval dřív než má téměř nahlas brečící maličkost a taky dřív než stále dojatě slzící a popotahující Felix.

Aniž by miláček cokoli dodal, popadl mě za ruku, Lixe popadl za ruku a oba nás doslova vytáhl z Hanova pokoje. Zavřel dveře. „Tak co... jak to tam proběhlo?" vyzvídal Hyun-Jin, jakmile jsme všichni tři vešli do obývacího pokoje. „Nedopadlo to?" zarazil se, když si v dalším okamžiku všiml mého a Felixova psychického rozpoložení. „Han je ožralý a Min-Ho už dávno vzal kramle, je to tak?" naštvaně, ale i přesto s náznakem zklamání odtušil Chang-Bin. „Ne a ne." ozval se rozechvěle Lix, na což konečně setřel slzy ze své tváře, aniž by řešil, jestli si takto nesetře i make-up. „OMFG..." pokračoval pořád stejně rozechvěle. „Pořád nemůžu uvěřit, že se tohle po všech těch trablech s Hanem děje, ale..." uculil se, zatím co Hyun-Jin s Chang-Binem jen civěli a čekali, co řekne dál. Hyunie se taky prozatím nevyjadřoval a já jsem ani přes vlastní dojetí úplně nemohl. Bože, pořád jsem taková cíťa.