Láska a Touha... pokračování

222. kapitola

Jong-Hyun

Díky tomu, že se za mnou Min-Ki vrátil do pokoje a v relativním klidu jsme si spolu promluvili o všem, co ho před tím tak moc rozrušilo, cítil jsem se o hodně líp, jenže tvrdit, že jsem v úplné a naprosté pohodě, bych bohužel nemohl. Už jen pouhý fakt, že jsme byli nuceni znovu otevřít bolavé téma, o kterém jsem naivně doufal, že my dva už mezi sebou máme nadobro uzavřené, mě nemálo rozhodil, podobně jako nepříjemně vtíravý pocit viny, že jsem před tím nebyl ke svému miláčkovi až tak moc upřímný.

Navíc jsem byl nervózní z možnosti, že by se mi ta koza Bo-Ra mohla doopravdy pokusit mstít a že by mi třeba mohla zavařit nějakou sprostě vymyšlenou lží... vlastně nám oběma, protože nejen mě, ale taky Min-Kiho by to nějakým způsobem... rozhodně ne v pozitivním smyslu... poznamenalo. Zhluboka jsem vydechl a podíval se na miláčka, nic jsem však neřekl. Ki totiž seděl vedle mě mlčky, sám zjevně utopený ve svých vlastních úvahách, zatím co já jsem měl hlavu plnou zmatených myšlenek, které mi tam poletovaly jako nějaký bláznivý hmyz a já si s nima jaksi nevěděl rady.

Nevyšiloval jsem hlavně proto, že miláček nedělal žádný horor z mnou zamlčené sms od Bo-Ra, že se pořád dokola nevyptává, proč jsem mu něco takového tajil... je prostě až moc úžasný... a stejně tak mě nemálo uklidnil prohlášením, že mi pořád věří, že rozhodně nezměnil svůj názor a že se z mého možného sexu s Young-Minem nemíní hroutit. Byl jsem miláčkovi za jeho postoj ke mně neskonale vděčný, opravdu moc se mi ulevilo, jenže to ostatní mě v klidu bohužel nechat nemínilo. Co když to není tak jednoduché, jak se zdá? Co když Min-Ki tak trochu přeceňuje sám sebe?

Ano, sice jsem už souhlasil s jeho nápadem, že pojedeme do Kangnungu, jenže okamžik na to, jsem si už vůbec nebyl jistý tím, že jsem udělal dobře. Nešlo o tu cestu jako takovou, i když i s tím jsem měl nějakou tu chvíli problém. Nemohl jsem nakonec jinak, než s miláčkem souhlasit, protože jsem si opravdu uvědomil, že má naprostou pravdu a že bych si měl s Young-Minem promluvit, s tím jsem vážně neměl žádný problém. Šlo mi hlavně o děsivě znepokojující fakt, že za ním pojedeme spolu.

Pokud toho pitomce v Kangnungu najdeme a přimějeme ho, aby s náma mluvil... což není vůbec jisté... jak ho vlastně donutíme, aby nám řekl pravdu? Pokud by hrál nějakou hru se svou sestrou, bude chtít se mnou a s miláčkem spolupracovat? Jak vlastně poznáme, že nám říká pravdu? A co když řekne něco, co by Ki vůbec nechtěl slyšet? Co kdyby se stalo, že ten zpropadený kluk potvrdí, že jsem s ním opravdu šukal a ještě by navíc mému zlatíčku povyprávěl nějaké hodně pikantní detaily?!

Bože zachraň mě... kéž by se to vůbec nestalo. Ale kdyby jo, bude pak miláček pořád říkat, že je s tou šílenou situací naprosto smířený, že mi věří a že mě pořád moc miluje? Vážně se jeho pohled na mě ani trochu nezmění??? Věřil jsem Min-Kimu, opravdu moc jsem mu věřil, přesto jsem se hodně bál, že všechno může dopadnou jinak, než našim krásným usmířením, protože on to teď takto cítí a sám tomu věří, ale... pořád je tady to zatracené „ale".

Vždyť kdo si může být vším až tak moc jistý, hlavně pokud jde o vlastní pocity a názory?! Kdo občas hodně nepříjemně nepřekvapí sám sebe? Třeba se Ki v tomto případě jednoduše přeceňuje a pak ve skutečnosti nezvládne ustát něco hnusného, co mu Young-Min může o mě a naší společně strávené noci říct... třeba mě pak kvůli tomu opustí, což bych nikdy nerozdýchal, to bych vážně nedal.

Min-Ki

Když jsem se vracel za Hyuniem do domu, neměl jsem jasný plán, jak přesně náš rozhovor proběhne. Byl jsem hodně zmatený a rozhozený, nedokázal jsem si srovnat myšlenky, taky proto ze mě všechno padalo tak, jak mě to zrovna napadlo. Snažil jsem se zachovat klid, hlavně když mi miláček přiznal, že mi tu první sms od Bo-Ra opravdu zatajil, přesto jsem mu věřil, že s tou krávou není v žádném kontaktu a že mi vůbec nelže. Bylo na něm hodně poznat, že je upřímný a že mi říká pravdu.