Láska a Touha... pokračování

245. kapitola

Jong-Hyun

Můj dech se vrátil do normálu, i mé srdce zklidnilo své tempo, zatím co jsem se stále tiskl ke svému zlatíčku. Nepřestával jsem však být mega moc šťastný. Nevadilo mi, že Ki byl během našeho milování pouze v pasivní roli, sám jsem si to tak přál a podle toho jsem se taky choval, ale na druhou stranu, nebyla by špatná nějaká změna. Měl jsem totiž dost velkou potřebu se s ním líbat a taky se něžně a pouze nevinně mazlit... to už by se miláček zapojil mnohem aktivněji... jenže když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že Ki téměř spí.

„Lásko?!" vydechl jsem smířeně s vědomím, že na tyto mé plány už nedojde. Zároveň jsem si uvědomil, že je zatraceně pozdě a že beztak bude nejlepší, když tyhle něžnosti necháme na někdy jindy. Teď bylo načase jít spát. „Měli bychom se jít umýt, nemyslíš?" dodal jsem s úsměvem. Snažil jsem se miláčka probrat, protože zpravidla to bývá nejvíc on, kdo nechce usínat jako prasátko, až na to, že zrovna tohle mu právě teď očividně nevadilo. „Hmmm..." odpověděl, aniž by otevřel oči... dál v poklidu usínal... takže mi jen potvrdil, že skutečně neřeší své ulepené bříško, protože jeho únava je mnohem silnější než jeho běžná touha po čistotě těla.

„Tak fajn." povzdechl jsem si. „Spinkej, lásko... dobrou noc." „Dobrou noc, miláčku." zamumlal ve zjevném polospánku. Bože, byl v tu chvíli mega moc rozkošný. Ještě jsem něžně políbil jeho rty, na což jsem blikl lampičku, abych mohl najít vlhčené ubrousky, které zaujímají své místo v šuplíku od nočního stolku spolu s pouty, až na to, že tuto hračičku jsem momentálně nepotřeboval, to až někdy jindy. Vytáhl jsem jen ty ubrousky, abych mohl očistit jak sebe, tak své už totálně tvrdě spinkající zlatíčko. Vážně usnul mega moc rychle a mega moc tvrdě, protože s ním vůbec nehnulo, když jsem jemně stíral sperma jak z jeho bříška, tak z jiných částí těla.

Brzy na to jsem se k němu znovu tulil... ubrousky v malém odpadkovém koši, který máme pod postelí, lampička zhasnutá... a pomalu jsem usínal jen s tím rozdílem, že jsem nás oba přikryl peřinou. Nechtělo se mi opouštět ložnici a uklízet ten svinčík, který po nás zůstal v koupelně... všelijak rozházené oblečení, nic jiného tím nemyslím... protože jsem sám vnímal, jak mě začíná přemáhat obrovská únava. Sice mi ještě blesklo hlavou, že by mě moc zajímalo, jak přesně Ki myslel svou narážku na neoprávněnost mého „trestu" a že je škoda, že i na tohle vysvětlování dojde až později... beztak bych se mnohem raději mazlil, kdyby miláček neusnul a kdybych já sám neusínal... ale pak jsem přestal myslet úplně, protože jsem totálně vytuhl.

Když jsem se vzbudil, uvědomil jsem si nejen fakt, že Min-Ki ještě stále spí, že je už dávno světlo, ale taky mnohem znepokojivější fakt, že máme přece školu! Bože zachraň nás... namísto toho, abychom spolu s Teniem seděli v přednáškovém sále, válíme se jako flegmatické zdechlinky v posteli. Další šílený fakt a to ten, že vůbec netuším, jaký vlastně máme rozvrh, protože se o to ani jeden z nás po zahájení nezajímal... hezký začátek semestru, jen co je pravda... jsem pro teď vůbec neřešil, už tak jsem měl na jedno ráno... typoval jsem, že je spíš dopoledne... šoků až dost.

Než jsem se však stihl rozhodnout, jestli mám začít panikařit a okamžitě probudit miláčka, nebo nad tím, že jsme zaspali mávnout rukou, zaslechl jsem slabé ťukání na dveře od ložnice. Díky zvukotěsnosti dveří není pořádně slyšet, i když se někdo snaží hodně bouchat a právě teď jsem si nebyl jistý, jestli někdo skutečně ťukal, nebo mi jen ťukalo v mé pitomé hlavě. Bože... nechápal jsem, že můžu být takový magor a totálně zasklít, že už nejsou prázdniny. Nechápal jsem, jak se mohlo stát, že jsme si oba dva zapomněli nastavit budík.