Láska a Touha... pokračování

287. kapitola

Min-Ki

Nedokážu pořádně popsat, jak moc jsem byl šťastný, když jsem usínal v Kunově posteli jako vždy přitulený k Hyuniemu. Tento den byl jeden z nejúžasnějších dnů, které jsem prožil v poslední době a to nejen díky mnou neplánované oslavě, díky super kamarádům alias telatům a Hyuniemu, který se na tomto překvapení podílel, ale z nemalé části i díky „hrdličkám", nejvíc pak Teniemu. Pořád jsem tak trochu nemohl uvěřit, že oba dva skutečně přiletěli, přesto jsem nepřestával mít radost, že jsou v Seoulu a současně jsem nepřestával doufat, že okamžitě neodletí. Jenže úvahama ohledně odletu „hrdliček" jsem si ani náhodou nemínil kazit náladu, taky proto jsem se kluků... raději... na plánovaný návrat do Bang-Koku neptal a stejně tak jsem na fakt, že trvale nezůstanou v Koreji... už zase raději... skoro vůbec nemyslel.

Myslel jsem hlavně na to, jak moc jsem šťastný a svým blízkým človíčkům... všem zúčastněným kamarádům, ne pouze „hrdličkám"... a taky svému miláčkovi mega moc vděčný. Samozřejmě jsem nepřestal být vděčný i Jung-Kookiemu, který byl zodpovědný za druhý nejúžasnější den v tomto týdnu. Díky bráškovi v úterý začalo mé narozeninové štěstí, které k mé nemalé radosti... pro změnu díky nápadu „hrdliček" ohledně hromadného přespání v jejich bytě... touto sobotou ještě nekončí. Bože, tím rozhodně nechci říct, že jiné dny s mým miláčkem Hyuniem nejsou úžasné, protože jsou, ale... snad není nutné tohle vysvětlovat?! Nepochyboval jsem, že i kdyby v úterý nepřišel Kookie, byl by večer s Hyuniem romantický a možná i vášnivý. Kdyby pro mě všichni nepřichystali tohle úžasné překvapení, měl bych jistě moc pěknou oslavu v Busanu a možnou romantiku na pláži...

Nelitoval jsem však ani trochu, že namísto toho, abychom byli s miláčkem v Busanu, trávíme čas v Kunově bytě spolu s telaty druháky a taky „hrdličkama". Vážně jsem byl mega moc happy! Rozhodl jsem se, že hned jak se probudím, zavolám mámě, abych jí mohl říct, jak super byla má oslava a jak moc šťastný jsem. Jak mě bavilo všechno, co mí telátkově potrhlí kamarádi dělali nebo řekli... jejich tanec, dohadování a taky barvení Hyun-Jinových a nakonec i Taeyongových vlasů... jak mi chutnalo Felixovo připálené a přesto super Brownie, Hanův speciální Popcorn a jak mega moc roztomilý a taky chutný dort pro mě upekl Tenie. Navzdory všem těmto happy pocitům a všem myšlenkám jsem nakonec usnul dřív, než bych já sám čekal... miláček usnul dávno před tím a to jen proto, že jsem ho nechal, hihi.

Jakmile jsem pak znovu otevřel oči, zjistil jsem, že postel je prázdná. Hyunie se evidentně probudil dřív než já a stihl už dokonce i vstát. Pořád plný šťastných pocitů... vyspal jsem se „do růžova"... jsem se spokojeně protáhl, na což jsem se rozhodl, že telefonát mámě odložím na později a že se namísto toho podívám, kam se zatoulal můj miláček a jestli jsou i ostatní vzhůru. Než jsem se však stihl vybrchat z postele, pootevřely se dveře a do nich nakoukl můj „pohřešovaný" přítel. „Oh, už jsi vzhůru?" uculil se jako sluníčko. Během sekundy pak byl u mě, aby mohl co nejněžněji políbit mé rty. „Dobré ráno, lásko." vydechl hned na to. „Dobré ráno, miláčku." oplatil jsem mu pozdrav stejně něžně. „Před chvílí jsem se probudil." informoval jsem ho. „To je dobře." odtušil pořád s úsměvem. „Kdybys ještě spal, asi bych tě musel probudit, protože kluci jsou už dávno vzhůru, dokonce i Han s Min-Hem jsou tady a čeká se jen na tebe."

„Vážně?" zarazil jsem se. „To už je tak pozdě?" začal jsem plašit. „Tak mě pusť, Hyunie... já už vstávám!" pokoušel jsem se ho jemně odstrčit. „Klid, lásko." klidnil mě. „Oni ještě chvíli počkají, nic se jim nestane." dodal jako nějaké ztělesnění klidu. Chytl si mě ještě pevněji a znovu přitiskl své rty na ty mé. „Tohle jsem moc potřeboval." zašeptal po delší chvíli, kdy mě mega moc krásně líbal. Samozřejmě jsem spolupracoval a líbal ho taky. Po svých slovech mě ještě jednou políbil. „Vlastně..." vydechl jsem plný nejen něhy, ale nejvíc lásky k němu. „Taky jsem to potřeboval. Moc tě miluju, Hyunie." „Taky tě moc miluju, Ki." něžně se pousmál. „A teď už rychle vstávej... snídaně je na stole!" popoháněl mě hned na to. „Teď mám najednou spěchat?" nechápal jsem.