Láska a Touha... pokračování

227. kapitola

Min-Ki

Noc ze čtvrtka na pátek byla pro mě i pro Hyunieho mega moc náročná. Ani jeden z nás nedokázal v klidu spát, ani jeden z nás nedokázal přestat myslet na Young-Mina, přesto jsme spolu o ničem... alespoň co se toho kluka týká... od návratu domů pořádně nemluvili. Respektive Hyunie zatvrzele odmítal cokoli se mnou nebo s Hee rozebírat, protože prý o ničem... co Min udělal, případně proč to udělal... nemíní mluvit víc, než je pro něho aktuálně přijatelné.

Kromě podstatných informací, které jsme na jeho sestru hned po návratu vychrlili tak nějak společně, si zřejmě vystačil s prohlášením, že téměř za všechno může on. Já a Su-Hee jsme si vůbec nemysleli, že se Young-Min rozhodl spáchat sebevraždu hlavně kvůli tomu, že na něho byl Hyunie před tím hnusný... ano, i tohle jí miláček nejspíš nevědomky přiznal... a že tím hlavním důvodem nebylo ani to, že jsme ho oba zatáhli do našeho problému s Bo-Ra, díky čemuž pak ten kluk byl „nucen"... zřejmě dřív, než na to byl dostatečně psychicky připravený... postavit se nejen jí, ale taky zcela nečekaně své matce.

Hee věřila, stejně jako jsem tomu věřil já, že za všechno zlé může nejvíc rodina Lim, která Mina už od malička psychicky deptala a nejvíc pak jeho matka, která dokázala svého vlastního syna zcela nepochopitelně a totálně uboze zavrhnout. Jenže Hyunie si nic nenechal rozmluvit, vůbec nás dva neposlouchal. Prohlásil, že kdyby se všechno seběhlo jinak, kdyby se k Young-Minovi choval jinak a kdyby si všechno vyřídil s Bo-Ra on sám, nemuselo to dopadnout tak, jak to dopadlo a hned na to zmizel v hostinském pokoji s tím, že je hrozně moc unavený.

Dopadlo by to jinak? Těžko říct. Taky jsem byl hodně unavený, a stejně jako Hyunie moc smutný. Jenže to, že jsem z ničeho nevinil svého miláčka a že jsem největší podíl viny házel na rodinu Lim, však neznamenalo, že já sám jsem neměl žádné výčitky svědomí... Bože, měl a ne malé... a stejně jako on jsem usilovně přemýšlel, jestli jsme opravdu nemohli něco... cokoli... udělat jinak.

Neznamenalo to, že už nemám velkou radost, že se nám Minie rozhodl pomoct, zvlášť když se doopravdy potvrdilo, že ta kráva Bo-Ra měla spadeno i na něho... stejně, jak chtěla ublížit Hyuniemu a mně, chtěla ublížit taky jemu... proto podle mě udělal moc dobře, když se ji rozhodl zastavit, tohle se v mém postoji na věc ani trochu nezměnilo. Stejně tak jsem na něho nepřestal být pyšný za to, že se konečně... po těch dlouhých letech strachu... dokázal tak moc úžasně postavit oběma megerám a říct jim všechno, co si o nich myslí, ale...

Kdybychom se my dva Minieho během té šílené hádky nějakým způsobem zastali, kdybychom ho nenechali po tom výstupu u Bo-Ra samotného, kdybychom za ním přišli o hodně dřív... bylo by všechno jinak? Kdyby... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Stejně jako Hyunieho, i mě napadaly samé myšlenky typu „kdyby", které bohužel vůbec nikam nevedou. Ubohé „kdyby", které nedokážou vrátit čas a které absolutně nic nezachrání.

Kolem čtyř ráno jsem vzdal nejen marné pokusy o usnutí, ale taky veškeré pokusy o alespoň částečné uklidnění, ještě když Hyunie přece jen usnul... nemohl tak dát najevo, že vnímá mé tulení, ani mě objímat nazpět... raději jsem se proto opatrně vykulil z postele. Při pohledu na miláčkovu uvolněnou tvář, mě napadlo, že je moc dobře, když spinká, nepřál jsem si, aby se pořád trápil. Přesto už nemělo žádný smysl zůstávat vedle něho a dál se jen tak válet v peřinách, ještě když bych vůbec nedokázal usnout a stejně tak bych nedokázal přestat myslet na všechna ta zatracená „kdyby".

„Nemůžeš spát?" ozval se tichý hlas miláčkovy sestry, když jsem už nějakou tu chvíli seděl na pohovce v obýváku, civěl před sebe a snažil se nemyslet, což se mi bohužel nedařilo tak, jak bych si přál. Kromě myšlenek na „kdyby" se mi pořád dokola vracely okamžiky, které se odehrály několik hodin zpět. Stále jsem před sebou viděl Minovu klidnou tvář, přestože klidně nespal tak, jak se na první pohled mohlo zdát. Stejně tak se mi vybavovalo mé a Hyunieho zděšení spojené s obrovskou bezmocí, když ne dlouho potom, co jsme Mina našli v jeho posteli, kromě prázdné lahvičky od léků, nejvíc jeho dost rychle se zhoršující zdravotní stav potvrdil mé obavy, že se ten kluk opravdu rozhodl skoncovat se svým životem.