Oslava, kterou si tak trochu vynutil Felix, byla vážně moc super. Přes velkou únavu jsem nepřestával být happy kvůli Hanovi s Min-Hem, i když Tenieho smutek mě opravdu hodně mrzel. Stejně jako Hyunie jsem však chtěl věřit, že spolu s Taeyongem všechno své zoufalství překoná, že mu skutečně pomůžou terapie a on se jednou začne cítit líp. Naštěstí jsem byl unavený až tak moc, že jsem usnul okamžitě, jakmile jsem se na pohovce přitulil ke svému miláčkovi, takže jsem netrápil sebe ani jeho rozebíráním Tenieho psychických stavů, nevracel se k lítosti ohledně YangYangovy smrti a stejně tak jsem se nedostal k „nekonečnému" básnění o našem zbrusu novém sweet páru... jak se ti dva k sobě roztomile tulili v Hanově posteli, jsou víc než jen sladcí spolu... čemuž bych se s největší pravděpodobností neubránil, kdybych neusnul.
Spal jsem jak zabitý a spal bych nejspíš dál, kdyby mě neprobudily dost podivné zvuky. Nějaký okamžik mi trvalo, než jsem si uvědomil, že už je ráno a že ty zvuky jsou hlasité projevy někoho z domácích kluků ozývající se z kuchyně... tedy asi. Chviličku na to jsem už věděl jistě, že je to Han, který zní jako by nadával a současně naříkal, že se jeho hlas skutečně ozývá z kuchyně, ale to už byl vzhůru i Hyunie, takže i on mohl zaraženě souhlasit s mými postřehy. „Co se tam... sakra... děje?" vydechl pořád stejně zaraženě, na což jsem mu neodpověděl a nejen proto, že jsem neměl absolutní tušení co odpovědět.
Jak nejrychleji to šlo jsem se vybrchal z peřiny, abych mohl bleskově zkontrolovat situaci v kuchyni a na vlastní oči tak vidět, co přesně nutí chudáka Hana hulákat na celý dům. Bože, musím přiznat, že jsem se doopravdy bál, jestli se mu neděje něco příšerného, i když jsem ani trochu netušil, co by to asi tak mohlo být. „Ne... ne, tohle mi nedělej... neeee!" zakvílel Han mega zoufale v závěru své naléhavé žádosti, a kdybych zrovna nevešel do dveří, byl bych si víc než jen jistý, že ho tam právě teď někdo znásilňuje nebo jinak týrá, ale takto... Zůstal jsem zaraženě civět s mým miláčkem za zády, zatím co Han stál u kuchyňské linky, v natažené ruce pánvičku, která... Bože, vážně? ... hořela a ten jeho výraz...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vážně jsem netušil, jestli se mám smát nebo naopak panikařit a stejně tak to evidentně netušil ani Han, který už pouze mlčky a s tím samým podivným výrazem civěl na hořící věc ve svých rukách. Dokonce ani Hyunie nestihl jakkoli zareagovat, protože se v tu chvíli mezi námi jako kulový blesk prohnal Chang-Bin, bez sebemenšího přemýšlení napustil vodu do prvního hrnce, který mu přišel pod ruku a než stačil Han mrknout nebo cokoli říct, chrstl mu tu vodu přímo do obličeje. „Aaaaaa..." vykvíkl šokovaně celý zmáčený, ale v dalším okamžiku už u něho byl Felix a s kamenně odhodlaným výrazem přebíral pánev z jeho dlaní.
„Hlavně to neházej z okna, zlato." nabádal ho naléhavě Hyun-Jin, který se taky přišel podívat do kuchyně spolu se svým pihovatým klukem. Jako by snad zrovna tohle měl Lix v plánu. „Pokud na té pánvi nesedí pavouk, nemám důvod ji házet z okna." odtušil rádoby klidně, na což hořící pánev skončila ve dřezu, zatím co Han stále v šoku civěl na usmívajícího se Chang-Bina, Hyunie se zaraženě usmíval vedle mě a já jsem stál, civěl a netušil co si o celé této situaci myslet. „U tebe jeden nikdy neví, Sunshine." odtušil po Felixově činu s úlevou v hlase Hyun-Jin, i když, jsem si jistý, že tu úlevu jen hrál a že něco tak šíleného od Felixe ve skutečnosti vůbec nečekal.
