Láska a Touha... pokračování

289. kapitola

Min-Ki

„Proč jsi mi nedal vědět, že přijedete takto brzy?" napůl mě peskovala a napůl mě radostně vítala máma, jakmile jsme se... já a Hyunie spolu s „hrdličkama"... objevili na prahu mého rodného domu. Přestože jsem byl po pátečním tréninku převelice unavený a přestože mega moc nesnáším ranní vstávání, vůbec jsem nemohl dospat, jak moc jsem se těšil na naši plánovanou cestu do Busanu. To byl jeden z důvodů, proč jsem vstal hodně brzy. Další z důvodů byl ten, že jsem se nemínil jen tak povalovat v posteli... beztak bych znovu neusnul... a už vůbec jsem nechtěl čekat až do odpoledne, přál jsem si vyrazit co nejdřív. Nějakým zázrakem se mi pak podařilo probudit jak mého stále tvrdě spícího miláčka, tak oba kamarády a dokonce jsem je i přesvědčil, že by bylo velice fajn vyrazit pokud možno hned, abychom si společný pobyt v Busanu užili co nejdýl.

Zřejmě díky mé mega nadšeně znějící argumentaci mi bylo vyhověno. Štěstím pro mě bylo, že Tenie s Taeyongem v pátek souhlasili s přespáním u nás v Gangnamu a byli sbalení a to i přesto, že jsme původně měli vyrazit až v sobotu odpoledne. Měl jsem je tedy oba „po ruce" a nemusel je složitě nahánět přes mobil, což by mi s největší pravděpodobností nevyšlo, protože by ještě spali. Dalším štěstím pak bylo, že přes aplikaci jde rezervovat, případně změnit spoj de facto kdykoli, což pro mě Hyunie velice rád udělal. Stejně tak ochotně zaplatil zpáteční jízdenku pro oba naše úžasné kamarády, s čímž sice měly „hrdličky" malý problém, ale nakonec se přece jen podvolili. Uznali totiž, že to já jsem je oba pozval do Busanu, takže placení je rozhodně na mě a fakt, že platil Hyunie je podružný... co je jeho je i mé a naopak, hihi.

„Vítejte, kluci." Máma se hned na to usmála nejen na mého miláčka, ale taky na Tenieho s Taeyongem, které zrovna sjela zvídavým pohledem, aniž by čekala na mou odpověď. Beztak jí vůbec nevadilo, že jsme přijeli dřív a nejspíš jí doopravdy nevadilo ani to, že jsem nezavolal a o našem dřívějším příjezdu ji neinformoval, takže jsem v podstatě odpovídat nemusel. „Děkujeme." vydechli oba kluci současně a hned na to se stejně způsobně představili. „Těší mě." nepřestávala se culit máma. „Já jsem Min-Kiho máma..." pokračovala vesele. „ale to vám už došlo, ne? Tak šup, běžte dál. Posaďte se zatím v obýváku, ano? Je tady za rohem, po těch schůdcích dolů." navigovala je. „Odpočiňte si po cestě, určitě jste unavení." rovnou popoháněla „hrdličky" do předsíně a dál do domu jakmile se zuli a svlékli ze sebe podzimní bundy. Cestovní tašky prozatím nechali jen tak ležet.

„Ahoj, Hyunie." objala mého miláčka hned potom, co kamarádi bez odmlouvání zapadli v domě, respektive v obývacím pokoji. Přestože si oba zdřímli ve vlaku, bylo na nich poznat, že je cesta zmohla a vlastně nejen cesta, ale nejvíc asi můj totálně nečekaný budíček o půl šesté ráno takže nebylo čemu se divit. Já sám jsem přes své nadšení pociťoval nemalou únavu, i když jsem většinu cesty jako vždy prospal. „Ahoj, Ji-Woo." odpověděl s milým úsměvem Hyunie. V dalším okamžiku už máma objímala mě. „Mám naplánovanou oslavu až na později, zlato." vydechla. „Ale i tak jsem moc ráda, že už tě tu mám." „Taky jsem rád, že už jsem tady, mami." odtušil jsem nejen upřímně, ale taky s láskou a patrným dojetím v hlase. Bože... netušil jsem, jak moc mi máma chyběla, dokud jsem nespočinul v její láskyplné náruči. Mám svou úžasnou maminku opravdu moc rád. Vlastně, vždycky jsem ji měl rád... i v dobách, kdy jsme spolu až tak nevycházeli... ale v posledních letech se můj postoj k ní přece jen změnil. Mám ji víc než jen rád!

„Snídali jste?" zajímala se starostlivě máma, jakmile jsme i my tři vešli do obývacího pokoje, kde si už oba kluci hověli na pohovce. Já i miláček jsme se už taky svlékli, zuli se a své věci nechali stejně jako „hrdličky" v předsíni... prozatím. „Oběd teprve vařím, ale pokud máte hlad, tak..." „Ne, nemáme hlad, ale děkujeme." odpověděl i za Tenieho Taeyong, aniž by čekal, co máma řekne dál. „Spíš než jídlo bych ještě potřeboval spát." vydechl nejistě Tenie, který současně hodil unaveně vyčítavý pohled na mou maličkost, ale i tak na něm bylo poznat, že mi ve skutečnosti nic nevyčítá. Do Busanu se těšil... to jsem věděl jistě... jenže byl taky dost nervózní a nejspíš i kvůli své totálně zbytečné nervozitě se nevyspal tak, jak by potřeboval. No a taky kvůli brzkému vstávání, to je jasné. „Však si odpočiň, Tenie." pousmál jsem se. „Už jsme tady, tak si můžeš ještě chvíli zdřímnout... nic ti neuteče." dodal jsem jako blahosklonnost sama. Podařilo se mi nás všechny dostat do Busanu ještě před polednem... už v deset jsme byli na nádraží a necelou hodinu na to u nás doma... takže nebyl důvod cokoli lámat přes koleno a užívat si pobyt tady nějak na silu, to vážně nebyl můj plán.