Láska a Touha... pokračování

212. kapitola

Min-Ki

Všechno, co jsem Hyuniemu řekl, jsem myslel naprosto upřímně. Bylo mi jasné, že bych s ním nemohl zůstat, kdybych nebyl schopen přejít jeho chyby a fakt, že mi ublížil. Kdybych vlastní ublíženost stavěl nad své city, rozešel bych se s ním. Kdybych pro jeho aktuální chyby zapomněl na naši krásnou minulost a na všechno, co pro mě kdy udělal, rozešel bych se s ním. Jenže... copak bych se mohl takto jednoduše vzdát jeho lásky? Copak bych se mohl uboze vzdát všeho, co k němu cítím já?

Copak bych mohl jako nějaký postižený Alzheimerem zapomenout na všechno krásné, co nás dva už tak dlouho spojuje? Nešlo ignorovat miláčkovu lítost, věřil jsem každému jeho slovu a taky jeho slzám. Chtěl jsem mu odpustit. Musel jsem mu odpustit, protože bez mého odpuštění by náš milostný vztah naprosto ztratil smysl. Bez dnešního odpuštění by má láska byla totálně k ničemu! Co bych pak se svými city dělal?

Postavil bych snad své zbytečné lásce pomníček, zapálil tam svíčku a brečel nad její směšnou marností? Ztratil bych Hyunieho navždy. Po tom všem bych s ním nedokázal pouze kamarádit. Beztak by mnou vynucené přátelství postrádalo smysl stejně, jako by postrádal smysl náš aktuální vztah. Copak se z milostného páru můžou jen tak stát kamarádi? Copak může být přátelství tam, kde dřív byla láska? Copak může být přátelství tam, kde setrvává pocit zrady a kde není odpuštění?

Kdybych Hyuniemu neodpustil, všechno mezi náma bych totálně zabil. Jenže ne, nemohl bych přece pohřbít náš vztah, na to svého kluka až moc miluju. Nemohl bych se vzdát naší vzájemné lásky, protože my oba si rozhodně zasloužíme být šťastní. Věděl jsem s naprostou jistotou, že být šťastní můžeme pouze spolu jako milující se pár. S jistotou jsem věděl, že nechci žádný trapný pomníček, chci svého milovaného Hyunieho!

Stejně tak jsem myslel vážně to, co jsem řekl o Young-Minovi. Nebylo mi jedno, že se s ním možná vyspal, to ani náhodou. Žárlil jsem jako pominutý při pouhé představě, že by se Hyunie a on spolu vyspali. Nelíbila se mi ta představa, takže jsem to raději nechtěl vědět. Nechtěl jsem si něco takového vůbec představovat... fuj. Přes mou neochotu nějak víc se v tom šťourat, jsem však musel tuhle možnost vzít v potaz, ještě když se mě Hyunie zeptal takto přímo. Věřím, že se spolu nevyspali?

Opravdu jsem netušil, jestli věřím, že se spolu nevyspali, nebo... a to spíš... jestli si nemyslím, že se to opravdu stalo. Nechtěl jsem, aby se to stalo, jenže jsem nejspíš nedokázal nepochybovat. Vždyť i s Taeyongem se Hyunie kdysi vyspal za podobných okolností, tak proč by neměl souložit taky s Young-Minem, ještě když byl opilý a zhulený tak moc, že nevěděl, co dělá? Jistě, tenkrát, když to dělal s Tae, jsme nebyli pár a teď už pár jsme, takže měl pádný důvod toho kluka odmítnout.

Bože... kéž by ho odmítl, ale udělal to? Vždyť si sám není jistý tím, co se tam ve skutečnosti stalo, jen tomu chce věřit. Možná spolu šukali... vážně je možné, že se to stalo. Co se však mého odpuštění týká, ani možnost jejich společné šukačky, nemohla mít na můj postoj k němu žádný negativní vliv. Myslel jsem vážně, že s tou představou dokážu žít... ne že bych si to chtěl jakkoli představovat, sakra... protože jsem věřil, že kdyby na jejich sex skutečně došlo, což nejspíš došlo, nestalo by se to díky absenci Hyunieho citů ke mně.

Cítil jsem a věřil, že by to neudělal vědomě a schválně, přestože by ho jeho opilost vůbec nemusela omlouvat. Jenže já jsem chtěl jeho jednání omlouvat, přál jsem si vzít v potaz všechny „polehčující" okolnosti. Navíc jsem opravdu moc věřil jemu. Věřil jsem, že mi Hyunie nelže, když tvrdí, že si je dost jistý tím, že se to nestalo. Věřil jsem, že by mě s nikým nepodvedl sprostě a záměrně a stejně tak jsem věřil, že by mi o tom všem nedokázal uboze lhát.