Láska a Touha... pokračování

216. kapitola

Min-Ki

„Dost, umačkáte mě." smál se Minie, který si nejspíš uvědomil, že ho jen tak nemíníme propustit ze svého objetí. „To stačí... no, tak, kluci... neblázněte." odstrkoval nás pořád se smíchem, což na nás dva přece jen zabralo. Propustili jsme ho z našeho sevření a on tak konečně získal zpět svůj vytoužený osobní prostor. „Promiň... mám jen radost, že jsi tady." hájil jsem se s mírně rozpačitým úsměvem, protože ty výčitky svědomí... ach jo. Za to Hyunie se culil úplně v klidu a stejně tak klidně se uculil taky náš kamarád. „Jsem moc rád, že jsi rád, Ki." odtušil mírně pobaveně Minie.

„Před nějakou tou chvílí jsem přijel do Busanu." pokračoval však už naprosto vážně. „Neměl jsem původně v plánu jít sem, protože jsem vůbec netušil, že jste tady taky, jenže když mi ségra řekla, že u nás byl v úterý Hyun... docela dost pozdě večer... a nejenže se ptal na mě, ale prý tam hledal i tebe, Min-Ki..." maličko nervózně se pousmál, zatím co svůj zkoumavý pohled věnoval mé maličkosti. „musel jsem jít hned k vám." dodal, zřejmě aby nám vysvětlil svou původně neplánovanou návštěvu.

„Doufal jsem, že jste pořád v Busanu, jenže se mi nechtělo volat, raději jsem se šel podívat. Vlastně jsem vás chtěl vidět ještě dnes, takže jsem moc rád, že mi to vyšlo." uculil se o poznání nervózněji. „Ale..." pokračoval dřív, než jsme mohli s miláčkem říct, že jsme rádi stejně jako on. „Taky jsem se chtěl zeptat... stalo se snad mezi váma dvěma něco, co bych měl vědět?" Tentokrát se zadíval zkoumavě nejdřív na Hyunieho a pak znovu na mě. „Ne, nic se nestalo!" vyhrkl jsem dřív, než stihl cokoli říct miláček.

Min-Hyunie mě svou otázkou totálně zaskočil, ale i tak jsem si zachoval jistou dávku duchaplnosti. Nechtěl jsem mu totiž vysvětlovat, proč mě Hyunie musel hledat... to že mě hledal taky v domě Minieho rodiny, byla pro mě novinka, ale nepřekvapilo mě to... a stejně tak jsem si nepřál, aby náš kamarád věděl o našich trablech, zvlášť když jsou vyřešené. Přišlo mi zbytečné ve všem se znovu šťourat a jakkoli do toho Minieho... ještě k tomu pozpátku... zatahovat.

„Mezi náma je všechno v pořádku, Minie." začal jsem plácat první, co mě napadlo. Chtěl jsem nějakým způsobem vysvětlit úterní zmatky a uklidnit ho, aniž bych musel přiznat pravdu. „Byl jsem se projít, ale zapomněl jsem Hyuniemu říct kam chci jít a taky jsem měl vybitý mobil, tak..." „Bylo to jen pouhé nedorozumění." přerušil mé lživé bláboly Hyunie, zřejmě proto, aby mě ušetřil lhaní, za což jsem mu byl neskonale vděčný. „Špatně jsme se domluvili a Ki se mi tak trochu ztratil." vysvětloval miláček.

Vážně nemám rád lži, jenže teď se mi ani trochu nelíbila představa, že bych měl Miniemu říct pravdu, přestože tohle nezáleželo pouze na mně. Uvědomoval jsem si, že záleží taky na tom, co vlastně chce Hyunie a že je možné, že třeba on má v plánu se Miniemu ohledně všeho svěřit, ale v tomto okamžiku mi už bylo víc než jen jasné, že tuhle potřebu vůbec nemá. Nesnáším lži, přesto mi ani trochu nevadilo, že miláček lže stejně, jako jsem se ještě před okamžikem pokoušel lhát já.

„Ale nebylo to tak hrozné... brzy potom, co jsem byl u vás, jsem své zlatíčko našel. Opravdu se byl jen projít, takže není nic, co bys musel nutně vědět, Minie... jak říkal Ki... nic se mezi náma nestalo, vážně." pokračoval miláček, na což se křivě pousmál a já jsem si dost viditelně oddechl, že podpořil mou verzi. „No..." ušklíbl se nepřesvědčeně Min-Hyunie. „Nevěřím vám ani nos mezi očima, ale fajn... nebudu z vás nic tahat na silu, protože je mi naprosto jasné, že ať už se mezi váma dvěma stalo cokoli, nemíníte o tom se mnou mluvit."