Láska a Touha... pokračování

218. kapitola

Jong-Hyun

Nemohl bych tvrdit, že mě Min-Hyun nezaskočil, protože opak byl pravdou. Až do dnes jsem... stejně jako Min-Ki... neměl sebemenší tušení, že se přihlásil zrovna na Harvard a už vůbec jsem netušil, že míní studovat psychologii. Byl jsem si však naprosto jistý, že kdyby okolnosti kolem toho všeho nebyly takto podivné, kdyby on sám věděl, co vlastně chce, byl bych první, který by mu k jeho v podstatě neuvěřitelnému přijetí na tuto prestižní školu upřímně pogratuloval.

Už dávno mě přesvědčil, že je dost dobrý psycholog, navíc dostat se na Harvard bez předchozích zkušeností s tímto oborem... ještě k tomu, když není Američan... je téměř nemožné, takže bych byl jedině rád, kdyby této šance využil. Ne že by ho na tanečníka byla úplná škoda... to ani náhodou, protože tancuje naprosto úžasně... a ne že bych nějak moc toužil po tom, aby byl takto daleko od své rodiny a od nás dvou... to rozhodně není to, co bych si z celého srdce přál... jenže tato příležitost se už nemusí nikdy opakovat, byla by vážně škoda jí nevyužít. Měl jsem pocit, že on na to určitě má, měl by to aspoň zkusit.

Až na to, že Minie nikdy nezmínil, že by se chtěl tomuto oboru aktivně věnovat. Řekl mi přece, že si hraje na psychologa jen kvůli mně a mému miláčkovi, že moc rád tancuje, proto jsem právě teď až tak moc nehápal jak je možné, že se do toho nechal tak jednoduše uvrtat... no, asi hlavně kvůli Ah-Young... za to jsem dost chápal, že pořád neví, jak se zachovat. Vlastně mi čím dál víc docházelo, že našemu kamarádovi nemám k čemu gratulovat, když je naprosto zjevné, že tím přijetím spíš trpí, než aby se radoval.

Netušil jsem jak mu objektivně poradit, netušil jsem, jak by se měl zachovat, aby byl se svým rozhodnutím spokojený, přesto jsem mu musel dát najevo, že za ním stojím stejně, jako za ním stojí můj milovaný Min-Ki. Jak se Min rozhodne, to opravdu záleží jen a pouze na něm. Rozhodně nikdo nemá žádné právo do čehokoli ho nutit, je to jeho život a jeho volba. Pokud ho Ah doopravdy miluje, měla by snad jeho případně negativní rozhodnutí akceptovat a taky by měla víc chápat jeho pocity, i když... vlastně jsem dost chápal i ji.

Chápal jsem, že Ah-Young má nejen své vysněné představy, ale taky konkrétní plány a je jasné, že u toho všeho chce mít svého přítele, ještě když má tuto jedinečnou možnost. Taky jsem přece až moc toužil po tom, aby byl Ki na stejné fakultě jako já, taky jsem proto dělal maximum a naštěstí mi to nejen vyšlo, ale navíc to... opravdu naštěstí... nikomu neublížilo. Oba jsme moc šťastní, že ten přestup vyšel, že smíme být ve všem spolu. Jak bych pak mohl nechápat Ah, která chce studovat v USA?! Jistěže tam chce mít Minieho, když tam vzali nejen ji, ale taky jeho.

Je přece pochopitelné, že se všemožně snaží o to, aby na Harvard opravdu nastoupil, aby tam byli spolu, klidně se s ním i pohádá. Vážně nešlo nechápat je oba a taky jsem si uvědomoval, že jejich situace je hodně složitá a komplikovaná. Nechtěl bych být na místě Minieho a stejně tak bych nechtěl být na místě Ah-Young. Bože zachraň je... nemají to snadné. Ať už se však Minie rozhodne jakkoli, já a Ki se budeme snažit všemožně ho podpořit a rozhodně budeme stát při něm, na to se může spolehnout.

„Mám vás moc rád, kluci." popotáhl Min se slzami v očích a hned na to si mě i s mým miláčkem přitáhl do svého objetí. „Ani nevíte, jak moc vás mám oba rád!" „Ale víme." odpověděl jsem s úsměvem za nás oba, zatím co jsem kamarádovo objetí vroucně opětoval. „Víme to už dlouho a taky tě máme moc rádi, Minie!" doplnil mě s upřímností a nemalým dojetím v hlase Ki. „Nikdy na to nezapomeň, ano?" „Tak to se spolehni, Ki." odtušil pořád stejně dojatě Min, aniž by mínil uvolnit svůj stisk, takže jsme museli vypadat hodně vtipně v hromadném objetí, ale nestěžoval jsem si.