Láska a Touha... pokračování

247. kapitola

Min-Ki

Na všech zúčastněných bylo poznat, že se dost bojí Min-Hovy reakce... dokonce i Bang-Chan znejistěl... a já jsem se bál taky. Han si totiž přes svou náhlou odvahu zjevně neuvědomil, že svou přítulnost hodně přehnal, že tohle pro něho nemusí skončit tak dobře, jak by si přál a nikdo z nás mu samozřejmě nepřál ten trapas, zklamání a následující velký smutek, kdyby ho snad Min-Ho od sebe nějak hnusně odstrčil, což by se klidně mohlo stát. Další hnusnou možností bylo, že by se Min-Ho rovnou zvedl a opustil byt. Bože... všechno tohle mi blesklo hlavou během okamžiků, kdy jsem nedýchal a napjatě sledoval ty dva.

Brzy se mi potvrdilo, že Min-Ho skutečně zadržel dech, protože chvějivě vydechl a hned na to se zhluboka nadechl... evidentně okamžik nedýchal. K mega moc milému překvapení nás všech však Hana od sebe neodstrčil, dokonce se ani neodsunul z jeho dosahu. „Vážně věříš, že to bude dobré?" špitl smutně, aniž by se snažil sundat Hanovy ruce ze svého pasu, pouze víc sklonil hlavu, takže Han už nedýchal na jeho krk. „Dori se mi takhle nikdy nezatoulala..." pokračoval nejen se smutkem, ale taky s nemalýma obavama v hlase, aniž by mu Han stihl cokoli odpovědět. „Vždycky to byla zlobivá kočička, ale pokaždé se držela v bezpečí bytu a teď... teď je někde venku, já vůbec netuším kde a strašně moc se o ni bojím."

„Určitě je Dori v pořádku a ty ji brzy najdeš." odtušil s něhou v hlase Han, který byl mnohem rudější než před tím, na což se k Min-Hovi přitiskl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. „Nebuď už smutný a neboj se... prosím." znovu vydechl do jeho ucha. „Vážně věřím, že to s tvou kočičkou dopadne dobře." Netušil jsem, jestli Min-Ho nechává Hana takto blízko u sebe, protože mu to není nepříjemné nebo proto, že zrovna tuto jeho opilou blízkost potřebuje jako součást podpory a útěchy. Netušil jsem, co přesně se honí jeho hlavou a co cítí, ale v těchto okamžicích něco takového nebylo až tak podstatné.

Podstatný byl jen fakt, že majitel zatoulané čiči Hanovo tulení akceptuje, že nedal najevo jakékoli zhnusení po jeho polibku na krk... otázka je, jestli ten polibek vnímal?! ... a že se nezdá, že by se chystal tomuto bláznivě zamilovanému klukovi jakkoli... třeba i neúmyslně... ublížit. Tohle vědomí mi momentálně ke štěstí stačilo. Teda, bylo mi jasné, že opravdu šťastný budu až v okamžiku, kdy se dozvím, že se našla Dori, nebo když zjistím, že má Han u Min-Ho nějakou naději na opětování citů, jenže zrovna teď nemělo smysl hádat, jak tohle všechno asi dopadne.

„Jsi moc milý, Ji-Sungu... děkuji ti za tvou útěchu." pousmál se smutně Min-Ho, na což se zdálo, že se právě probral z nějakého transu nebo co. Jemně a opatrně ze sebe sundal Hanovy ruce, přesto zůstal sedět na místě s Hanem za svými zády. „No... já..." začal koktat Han s rozpačitým úsměvem na tváři, kterou mu evidentně spaloval obrovský žár. „Já vůbec nejsem milý... já jen... nemáš zač." zmatkoval jako ztělesnění roztomilé rozpačitosti, zatím co se očividně roztékal, zřejmě díky zjištění, že je pro Min-Ho milý. Bože... roztékal se pak ještě víc, když se na něho Min-Ho obrátil a věnoval mu mega pěkný úsměv.

„To chce panáka!" zahalekal Chang-Bin, který scénu před sebou až do teď sledoval mlčky... stejně jako my ostatní... na což hrábl po flašce vodky, kterou měl hned u sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli míní zapíjet Hanův malý úspěch nebo zjištění, že úsměv z Min-Hovy tváře zmizel stejně rychle, jak se na ní objevil. „Uvolni se konečně." požádal už zase smutného kluka vážně vypadající Bang-Chan. „Chápu, že se o Dori bojíš." pokračoval smířlivě a uklidňujícím tónem, zatím co se Han už jen červenal a my ostatní jsme se zatím nevyjadřovali. „Chápu, že nedokážeš myslet na nic jiného, než je tvá kočička, ale sám víš, že ničemu nepomůžeš, když se tady budeš trápit. Věř, že to dopadne dobře a ono to skutečně dobře dopadne... tím jsem si naprosto jistý."