Láska a Touha... pokračování

229. kapitola

Min-Ki

Bylo asi kolem osmi večer, když jsem spolu s Hyuniem nervózně stepoval před domem, kde žije jeho rodina. Miláček se nakonec nechal zviklat k rozhovoru s jeho matkou, i když nadšený z toho rozhodně nebyl. Teda, ne že bychom ho já nebo Su-Hee vyloženě přemlouvali, to určitě ne. Jen jsem si... stejně jako jeho sestra... myslel, že by bylo nejspíš rozumné, kdyby si s ní pokud možno v klidu promluvil, protože je to přece jen jeho máma.

Oba jsme chápali, že je na ni naštvaný a taky jsme až moc dobře věděli, že má k naštvanosti pádný důvod... i já jsem se na ni pořád hodně zlobil... ale taky jsme si mysleli, že Hyunie nemá co ztratit, že to mezi nima snad nemůže být horší než už to je, což jsme mu taky upřímně řekli. Kang se raději nevyjadřoval. Miláček nakonec souhlasil, ale teď stepoval před domem a nějak se neměl k tomu jít dál. Taky já jsem byl nemálo nervózní, zvlášť když trval na tom, že za jeho matkou rozhodně musím jít s ním.

Bože, přál jsem si, aby si s ní miláček promluvil... vážně jsem věřil, že to pro něho bude mnohem lepší, než pouhé užírání se a pěstování nějaké nenávisti... ale rozhodně jsem nepotřeboval být u toho. Představa, že se znovu setkám tváří v tvář s paní Kim, která mě nemá ani trochu ráda a je pro ni naprostým zklamáním, že mě její syn miluje, mi přišla mnohem víc děsivá než čtvrteční setkání s tou ubohou krávou Bo-Ra a to i navzdory faktu, že ještě nedávno jsem se ohledně ní cítil být tak moc odvážný.

Když miláčkova matka přišla spolu s paní Lim do bytu té Hyunieho „rádoby manželky", nevěnoval jsem jí téměř žádnou pozornost. Byl jsem totiž naprosto a totálně paf nejen z Young-Mina a jeho odvahy, ale vlastně ze všeho, co si tam spolu ti tři říkali, respektive ze všeho, co na sebe z větší části křičeli... hrůza. Hyunieho matka taky jen civěla, nic neříkala a mě si nevšímala, jako bych tam vůbec nebyl, což mi ani maličko nevadilo. Netoužil jsem se s paní Kim znovu vidět, zvlášť když se dnes její pozornost jistě nezaměří jen na jejího syna, ale bohužel taky na mě, ach jo.

Jenže k mé smůle, nedokázal jsem a vlastně jsem ani nechtěl miláčka odmítnout, když mě žádal o mou společnost, jinak prý, pokud za ní nepůjdu s ním, může se na svou matku leda tak vysrat... jeho slova... což se mi taky nelíbilo. Cítil jsem totiž, že by to z jeho strany mohla být obrovská chyba, protože... je to prostě jeho máma, ach jo. Kdyby totiž byla jen maličká šance na urovnání jejich vztahu, měl by se o to pokusit už jen kvůli sobě, protože člověk... bohužel... má většinou mámu jen jednu. Přijde mi totiž víc než jen smutné, když se takto zpřetrhá citové pouto mezi lidmi, které mezi sebou už kdysi dávno fyzicky a doslova propojila pupeční šňůra, nemělo by se to dít.

Přes svůj rádoby vzletný postoj a přes své odhodlání jsem se však bohužel nepřestal moc bát a Hyunieho nervozita spojená s jeho aktuálně viditelným váháním, jestli jít nebo nejít dál, mi taky moc nepomáhala, abych se cítil odvážněji. „Hyunie?!" vydechl jsem rozhozeně asi po dalších pěti minutách naprosto zbytečného přešlapování před vchodem. „Buď pojďme za tvou mámou, nebo se na to třeba vykašleme... já..." Chtěl jsem říct, že už na tohle nemám dost energie ani náladu, jenže mě jeho zamračený pohled dokonale umlčel.

„Ok." vydechl hned na to a jeho výraz se změnil na rozhodný, zatím co mě už pevně chytal za ruku. „Pojďme!" Netušil jsem, co přesně tím myslí, dokud nezmáčkl tlačítko zvonku, na což se ozvalo zabzučení od dveří signalizující, že je minimálně miláček očekávaný. Na sucho jsem polkl a nechal se jím vtáhnout do domu hned, jak otevřel ty zpropadené dveře. Srdce mi tlouklo až někde v hlavě, když jsme brzy na to jeli výtahem do desátého patra a tlouklo mi ještě víc, jakmile jsme vystoupili, abychom mohli zjistit, že nás ve dveřích od bytu čeká Su-Jin.