Láska a Touha... pokračování

255. kapitola

Min-Ki

Byl jsem na nervy od okamžiku, kdy jsme zjistili, že Tenie zmizel. Mega moc jsem se snažil nevyšilovat, pomáhal jsem s hledáním našeho kamaráda, jenže jsme ho nikde nenašli a náš neúspěch mi na klidu rozhodně nepřidal. Když jsme večer... já, Hyunie a Kun... seděli v obývacím pokoji a Taeyong se div nehroutil celý strachy bez sebe, cítil jsem se totálně vyčerpaný ze všech pocitů, které jsem musel celé odpoledne potlačovat, jen abych dokázal rozumně uvažovat a nesesypat se v slzách jako nějaký slaboch. Celou tu dobu se ve mně mísil smutek s obrovským strachem o Tenieho, jenže mě držela naděje, že na něho někde narazíme a že bude fyzicky v pořádku a právě ta naděje mi nedovolovala, abych se jen tak sesypal.

Doufal jsem, že náš pohřešovaný kamarád třeba sedí u řeky Han, že se stejně jako po dávné hádce s Taeyongem snaží uklidnit pohledem na plynoucí vodu... naděje mizivá, přesto ne úplně nereálná... nebo, že se potřeboval projít v klidnějším prostředí parku, až na to, že jsme na Tenieho nikde nenarazili, nikde nebyl a já jsem aktuálně netušil, co to znamená. Minuli jsme se s ním, nebo snad v těch místech vůbec nebyl? Měli jsme ho hledat někde jinde? Jenže kde? Snažil jsem se věřit, že by si Tenie i přes svou bolest neublížil, snažil jsem se doufat, že se ještě dnes vrátí domů, ale už jsem se bál mít opravdovou naději a nijak mi nepomáhalo Taeho vyšilování a stejně tak mou chatrnou naději ani trochu neposílila Hyunieho slova, kterým on sám chtěl věřit, ale očividně jim nevěřil až tak, jak by si přál.

Nejspíš bych brečel jako želva, kdybych nebyl psychicky vyčerpaný a nejspíš bych vyšiloval stejně jako Taeyong, který se o Tenieho z pochopitelných důvodů bál nejvíc, ale já jsem vyčerpaný byl, proto jsem seděl mlčky a jen civěl jako unavená hromádka neštěstí. Bože... vůbec jsem netušil co bych měl říkat, abych Taeho uklidnil a neměl jsem už žádné nápady, co bychom mohli ještě podniknout, abychom Tenieho našli, když on sám se prozatím nemíní vrátit... nenapadalo mě vůbec nic. Taeho zoufalý návrh na zkontaktování policie mi nejdřív nepřišel jako špatný, jenže okamžik na to mi došlo, že Kun má bohužel pravdu... na tohle bylo ještě moc brzy.

Pokud by Tenieho měla hledat policie, museli bychom ho popsat jako psychicky zhroucenou trosku, jenže na něco takového jsme neměli žádný důkaz... byly to pouze naše oprávněné obavy, že je aktuálně v takovémto stavu a to by policii jako důvod k pátrání nemuselo stačit, ach jo. „Myslím si to stejné, co říká Hyun." snažil se Taeho ukonejšit Kun. „Sice jsme Tena nikde nenašli, ale to rozhodně nemusí znamenat, že je pozdě... že se už stihl zabít, navíc..." zlehka pohladil rameno plačícího kamaráda. „Nemáme žádný reálný důvod myslet hned na nejhorší a já skutečně nevěřím, že by Tenie měl nějaké sebevražedné sklony a že odešel proto, aby se mohl někde zabít." Znovu pohladil Taeho rameno než pokračoval.

„Jsem si doopravdy jistý, že by nic takového neudělal a ani na policii by tomu bez pádných argumentů nevěřili. Chápej, Tae... my opravdu nemáme žádné důkazy, že by na tom Tenie byl psychicky špatně až tak moc, aby měl touhu umřít... nemá zatím smysl tam volat. Musíme proto jen čekat a věřit, že se nám Tenie brzy vrátí a já skutečně věřím... stejně jako Hyun... že je fyzicky v pořádku a že ještě dnes přijde domů." dodal mnohem jistěji, čímž jen potvrdil mou vlastní domněnku, že by nám policie prozatím vůbec nijak nepomohla. Netušil jsem však, jestli Kunova jistota nějak posílila mou špetku naděje a stejně tak jsem si nebyl jistý, jestli posílila tu miláčkovu. Přestože jsem na něm poznal, že si nemíní zoufat a že chce věřit, že všechno s Teniem dopadne dobře, cítil jsem, že se bojí planosti svých nadějí ještě víc než já. Nic jsem však neřekl, pořád jsem netušil, co bych měl říct a Hyunie už taky raději mlčel.