Láska a Touha... pokračování

226. kapitola

Jong-Hyun

Cloumaly mnou emoce, které jsem jen horko těžko dokázal nějakým způsobem udržet na uzdě. Snažil jsem se zachovat alespoň zdání klidu, přesto se to ve mně neúprosně bilo... od smutku, který mě zaplavil po Young-Minově zjevně neplánovaném vyprávění o jeho životě, přes lítost, která se týkala mého předchozího chování k němu... rozhodně si nezasloužil, abych na něho byl tak moc hnusný... a podobně velkou lítost, která se týkala našeho kdysi ztraceného přátelství až po vztek rovnající se nenávisti, který jsem pociťoval nejen k Minovým rodičům, ale nejvíc k té ubohé koze Bo-Ra.

Ona totiž neničí život jen svým bratrům, ale sere se do života taky mně a mému miláčkovi, rozhodně ji musíme zastavit! Bylo pro mě opravdu moc těžké zpracovat všechny informace, které jsem se dnes od kamaráda dozvěděl a vůbec nevyšilovat. Přesto jsem se o to zuby nehty pokoušel už jen kvůli Young-Minovi, který vůbec nebyl v pohodě, i když se snažil tvářit, že už v pohodě je a taky kvůli mému zlatíčku Min-Kimu, na kterém taky bylo vidět, že je... přes své odhodlání zastavit Bo-Ra... hodně smutný a rozhozený, nejen pouze odhodlaný.

Byl jsem moc rád, že se Min rozhodl, že nám pomůže, ale... Bože zachraň nás... byly to mega moc emočně vypjaté okamžiky, proto by to rozhodně chtělo... ještě předtím, než se společně pokusíme na něco přijít... alespoň maličký chill. Netušil jsem, jestli bude fungovat mírně dětinský nápad, který mi v tu chvíli bleskl hlavou, přesto jsem si řekl, že tím snad nic nepokazím, že bych to přes jistou dětinskost mohl přece jen zkusit. „Minie?!" oslovil jsem nejistě svého kamaráda. „Co takhle začít od znova?" navrhl jsem rádoby odhodlaně, když se na mě Min nejen smutně, ale navíc taky unaveně podíval.

„Jak to myslíš?" nechápal a taky Ki se na mě podíval dost udiveně. „No..." rozpačitě jsem se poškrabal na zátylku. „Asi... no... asi je to směšný nápad, ale... víš, jak jsme ti tady s Min-Kim neomaleně vtrhli do bytu... teda nejvíc já..." opravil jsem se rychle, protože Ki za nic nemohl, to já jsem tam vlezl jako nějaké hovado a stejně tak jsem se pak choval. „No a potom všem... chtěl bych to prostě nějakým způsobem smazat a začít od znova, jako bychom k tobě přišli až teď... dává to smysl?" sypal jsem ze sebe už dost nervózně.

Navíc, když jsem to řekl takto nahlas, přišel mi můj nápad víc než jen směšný, nejraději bych proto svůj návrh vzal zpět. Copak jde doopravdy všechno jen tak jednoduše smazat a začít od znova? „To je super nápad!" vyhrkl však radostně Ki dřív, než jsem stihl prohlásit, že je to naprostá kravina a že nic takového dělat nemusíme. „Co si o tom myslíš, Minie?" podíval se hned na to s neskrývaným nadšením na Young-Mina. „Začneme od začátku tak, jak se sluší a patří, jo?"

„Klidně." pokrčil neurčitě rameny tázaný. „Když chcete." „Chceme." odpověděl jsem s povzdechem za mě i za miláčka, protože mi už bylo víc než jen jasné, že je Ki z mého nápadu nadšený víc než já sám, což znamená, že už nemůžu vycouvat. „Jak to teda chcete udělat?" pousmál se Min. Zdálo se, že i jeho můj nápad začíná zajímat víc, než ho zajímal ještě před malým okamžikem. „Jak to chceme udělat, miláčku?" podíval se na mě s úsměvem Min-Ki.

„Takhle." odpověděl jsem, aniž by Ki tušil, co tím vlastně chci říct, ale to už jsem bral hrnek z jeho ruky... předal jsem ho Minovi... a okamžik na to jsem už zmateného Min-Kiho táhl za dveře kamarádova bytu, které jsem za námi okamžitě zavřel. „Teď zazvoň." navigoval jsem pořád stejně zmateného miláčka. „Mám zazvonit?" podivil se, ale hned na to se jeho oči rozšířily, na jeho tváři se rozlil veselý úsměv a mně bylo jasné, že mu úplně docvaklo, o co mi jde.