Láska a Touha... pokračování

210. kapitola

Jong-Hyun

Uvnitř mě rozežíralo napětí. Nedokázal jsem se uklidnit a stejně tak jsem se nedokázal znovu podívat na Min-Kiho, který seděl už jen mlčky vedle mě. Nevím, jak dlouho jsem seděl s hlavou složenou v dlaních, zatím co jsem se snažil nebrečet, aniž by mé srdce byť jen maličko zpomalilo svůj tep. Miláček mě svou otázkou totálně zaskočil. Netušil jsem, že se mě zeptá takto přímo, nebyl jsem na podobné otázky připravený. Jistě, bylo mi naprosto jasné, že Ki utekl od hrdliček z bytu a pak i ze Seoulu, protože si myslel, že jsem ho podvedl.

Až do teď mě vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, co všechno u kamarádů v bytě zaslechl, co přesně ho vedlo k domněnce, že jsem ho podvedl, ale teď mi došlo... aniž bych musel moc přemýšlet... že miláček zjevně z rozhovoru s klukama neslyšel nic podstatného. Bylo naprosto zjevné, že Ki neví vůbec nic, sakra! Neslyšel nic z toho, co jsem se snažil Taemu s Teniem tak pracně sdělit. Neví, že jsem ho až tak moc nepodvedl. Takové zjištění mě však v těchto chvílích absolutně neuklidňovalo. Bože... je možné, že Ki utekl jen proto, že zaslechl Tenieho nešťastně formulované otázky? Je možné, že mu tak málo stačilo k tomu, aby mě takto opustil?

Momentálně mi bylo naprosto volné, že bych měl nejspíš cítit velkou křivdu ohledně okolností Min-Kiho útěku. Právě teď mě mega moc trápilo vědomí, že všechno... opravdu všechno, sakra... musím říkat znovu. Ki vůbec nic neví... Bože zachraň mě... jak jen mu to mám říct? Jak mu to mám podat a ještě víc to neposrat? Měl jsem pocit, že úvod našeho rozhovoru začal nečekaně dobře, jenže pak jsem to všechno totálně podělal. Nepřál jsem si všechno zvorat hned na začátku, přesto se právě tohle po našem moc pěkném úvodu stalo.

Ki mě opravdu mega moc zaskočil a já jsem reagoval přesně tak, jak jsem si absolutně nepřál. Reagoval jsem tak, že bych si za to nejraději nakopal prdel nebo si šel pořádně omlátit hlavu o nějaký strom. Co si teď o mně asi myslí? „Hyunie?!" ozval se potichu a rozechvěle miláček, když už naše mlčení zřejmě nemohl vydržet. Vlastně jsem nechápal, že dokázal tak dlouho mlčet, aniž by mě zahrnul další palbou otázek, což se právě teď nejspíš změnilo. „Tak už mluv... prosím." pobídl mě stále stejně rozechvěle. „Co... co nevíš, jak mi máš říct?"

Neochotně jsem zvedl hlavu, abych se mohl střetnout s Min-Kiho vystrašeným pohledem. Jeho oči začínaly nebezpečně vlhnout a ani ty mé nebyly pozadu... pálily mě v nich slzy, které se chystaly co nevidět stéct po mé rozpálené tváři. „Proč mě tak děsíš, miláčku?" popotáhl, zatím co já jsem rychle zamrkal a odvrátil se, jen abych se nemusel dívat do jeho vyplašených očí. Netušil jsem, jak náš rozhovor zachránit, jak pokračovat dál ve své zpovědi, aniž bych miláčkovi ještě víc ublížil. Netušil jsem, jak začít znovu a líp.

Jak mu to mám sakra všechno říct, když nevím, jak mu to mám říct? Nic nezachráním, to je jasné. Momentálně mi to přišlo neskutečně moc těžké a vlastně téměř nemožné. Navíc se nezdálo, že by mi chtěl Ki mou zpověď jakkoli ulehčovat. Možná to nedělal schválně, přesto mi jeho pohled bral poslední zbytky odvahy a jeho otázky pak ještě víc. Jistě, věděl jsem, že teď vůbec nejde o mě a o mé šílené pocity, že jde hlavně o něho, jenže já bych potřeboval alespoň maličkou podporu z jeho strany.

Potřeboval bych... bože, zabij mě... potřeboval bych od všeho utéct. Utéct pryč od výčitek svědomí, od jeho smutku a nejistoty... zapomenout a nikdy o ničem z toho hnusu nemluvit. Potřeboval bych, aby se mě miláček na nic neptal. Ne, sakra. Potřeboval bych mít tento rozhovor konečně za sebou, jen kdybych věděl, jak to udělat. „Miláčku... já..." vysoukal jsem ze sebe s námahou, zatím co už ty pitomé slzy opravdu stekly po mé tváři. Stále jsem nevěděl, co a jak mám říct, tohle ze mě lezlo nějak samo.