Láska a Touha... pokračování

232. kapitola

Jong-Hyun

Byl jsem mega moc rád, že se Young-Min rozmluvil... stejně jako byl rád Min-Ki... přesto mě rozhovor s ním totálně vyčerpal. Před tím jsem netušil, že se kamarád pořád cítí až tak moc mizerně a že nám oběma dá obrovskou práci přesvědčit ho, aby nám slíbil, že se nad vším, co jsme mu řekli, alespoň zamyslí, když už nám teda okamžitě neslíbil, že změní svůj negativní postoj.

Opravdu moc jsem doufal, že naše dnešní snaha nepřijde vniveč a že všechny ty pozitivní kecy, které jsme ze sebe s miláčkem sypali, nějak Minovi pomohly a že se Min nejen pořádně zamyslí nad smyslem svého života, ale že taky radikálně přehodnotí svou touhu po smrti. Já ani miláček jsme neříkali nic, čemu bychom sami nevěřili, jenže... vážně tomu uvěřil i on?

Co když ve skutečnosti pouze předstíral, že nám dvěma a našim slovům věří? Kecal bych, kdybych tvrdil, že mě něco takového vůbec nenapadlo, protože... přes mou upřímnou naději... byl opak pravdou, zřejmě díky zjištění, že Min o nás dvou celou dobu... od našeho prvního setkání až do dnes... pochyboval a to i přesto, že se tvářil, že nám nejen věří, ale navíc předstíral, že je ohledně mě v pohodě. Bylo mi líto, že se celou dobu de facto přetvařoval a bylo mi líto, že nám nevěřil, i když současně jsem ho vlastně chápal.

Vlastně jsem mu jeho nedůvěru nedokázal mít za zlou, zvlášť když jsem s jistotou věděl, že je na vině především mé předchozí chování. Proč by hlavně mi měl Min věřit... sakra... když jsem se od začátku choval jako naprostý kretén, že? No a co, že jsem se omluvil. No a co, že jsem mu řekl, že ho mám rád. Vždyť lidé jsou schopní říct a udělat cokoli, jen aby dosáhli svého, mohlo mě tedy napadnout, že jsem si nezískal Young-Minovu plnou důvěru.

Bože... nevěřil mi a přesto mi s Bo-Ra pomohl, nemohl bych se na něho za to zlobit. Stejně tak jsem mu nezazlíval, že nevěřil mému miláčkovi... jak by mohl, vždyť ho vůbec nezná. Jenže... cítil by se líp, kdyby nám věřil? Pokusil by se o sebevraždu, kdyby ho tak zbytečně nenapadlo, že jsme ho my dva pouze využili kvůli jeho sestře, kdyby věděl, že nám na něm doopravdy záleží? Ne, nemínil jsem se v tom nějak víc šťourat a stejně tak jsem se nemínil znovu rochnit v pocitu viny, beztak by se tím nic nezměnilo. Snažil jsem se pouze doufat, že tentokrát je u něho všechno jinak.

Chtěl jsem a potřeboval doufat, že Minie doopravdy uvěřil, že nám není lhostejný, že ho máme rádi a že jsme všechno mysleli vážně a upřímně. Chtěl jsem doufat, že zítřejší návštěva u něho už nebude stejně vyčerpávající. „Bylo to u Kookieho pokaždé takto vyčerpávající?" zeptal jsem se Min-Kiho, zatím co jsme už všichni čtyři seděli v autě a Kang nás vezl zpět so ségřina bytu.

Zajímal jsem se nejen s účastí, ale taky docela dost provinile, zvlášť když mě napadlo, že Ki šel pokaždé za svým blízkým kamarádem do nemocnice sám, proto neměl nikoho, kdo by ho tam podpořil. Bože zachraň mě... kdybych já měl dnes jít za Minem sám, asi bych to jen tak nedal. Miláček mi opravdu hodně pomohl, abych nejen ustál kamarádovy zoufalé a srdce lámající řeči, ale taky mi hodně pomohl soustředit se, abych ze sebe mohl chrlit všechno to pozitivní a upřímně myšlené „moudro". Jak to teda zvládal on, když byl na Kookieho úplně sám?

„No..." pokrčil unaveně rameny Ki. „Myslím, že takto moc únavné to s ním nikdy nebylo, i když... " mírně se pousmál. „Pravda je, že občas mi dal pořádně zabrat... lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. S Jung-Kookiem to vlastně bylo většinou dost náročné, nejvíc asi v době, kdy měli s Tae-Hyungem pauzu a hrozil jejich rozchod. Nevzpomínám si však, že bych ho zažil ve stavu, kdyby vehementně tvrdil, že chce umřít stejně, jako to dnes tvrdil Young-Min." povzdechl si, na což se zamyslel.