Nikdy dřív jsem se nezúčastnil katolické mše, neměl jsem proto žádnou představu ani očekávání, ale smuteční obřad věnovaný YangYangovi mi přišel dojemně krásný a to i přesto, že jsem nerozuměl jedinému slovu, které bylo v průběhu řečeno. Brečel jsem jako želva a spolu s ostatními jsem se velice nerad loučil s klukem, který jen na krátkou dobu vstoupil do mého života a kterého jsem téměř neznal, přesto jsem ho měl moc rád. Ki plakal ještě víc než já, Taeyong byl v záplavě slz podobně jako my dva a Tenie spolu s Kunem a Winwinem samozřejmě brečeli taky a těžko říct jestli bolest ze ztráty jejich dlouholetého kamaráda umocnilo dojetí ze všech proslovů, které během obřadu vyslechli, nebo ne, i když na rozdíl ode mě, miláčka a Taeho všemu rozuměli moc dobře.
Z pohledu do Tenovy tváře jsem však poznal, že si naplno uvědomuje krutou realitu jako pravdivou a že už ani náznakem nepopírá YangYangovu smrt a to i přes nemožnost nahlédnout do zavřené rakve. Možná bylo jen dobře, že nám YangYanga neukázali, protože jsem tušil, že by Tenie tento pohled nezvládl ustát... těžko říct, jak bych to zvládl já nebo ostatní, miláčka nevyjímaje... ale Bože zachraň Tenieho, i tak na něm bylo poznat, že se mega moc trápí a že své pocity jen horko těžko snáší. Jenže aktuálně bylo nad mé síly nějak ho utěšovat a stejně tak na to neměl Min-Ki, který očividně podlehl svému vlastnímu smutku. V těchto okamžicích jsme tam byli každý sám za sebe... každý z nás se vnitřně loučil se zesnulým kamarádem... a stejně tak jsme se museli sami za sebe porvat se svými pocity, alespoň pro zatím.
Nějakou tu chvíli jsme pak ještě stáli před kostelem, kde jsme vyslali šest lampiónů, které snad posvítí YangYangově duši na „dalekou cestu", dívali se za vzdalujícíma se „tečkama" na tmavnoucí obloze a okamžik na to nás obklopili další lidé a další lampióny se vznesly k nebeským výšinám.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bylo to vážně moc krásné loučení, až na to, že současně taky až příšerně moc smutné. Myslím, že jsme vůbec nepřestali brečet, zatím co jsme se vzájemně objímali, stále se loučili s YangYangem a alespoň takto se snažili dát si navzájem malou podporu, útěchu a nejvíc pak vědomí, že máme jeden druhého a že ve skutečnosti nikdo z nás na svou bolest není sám. Přál jsem si, aby ani Tenie na svou bolest nezůstal sám, aby se nám konečně otevřel a dovolil nám ho utěšit, nebo alespoň Taemu by to snad mohl dovolit. Kéž by o svých pocitech a myšlenkách dokázal mluvit minimálně se svým klukem a kéž by o svém trápení mluvit chtěl. Kéž by se neuzavíral do sebe a takto se vnitřně neničil a kéž by nám dovolil být tady pro něho, protože on psychickou podporu... přes svou odmítavou uzavřenost... aktuálně potřebuje z nás všech nejvíc.
Cítil jsem totiž, že Kun a Winwin dokážou YangYangovu smrt překonat mnohem líp než on... určitě ne díky tomu, že by měli YangYanga míň rádi než Tenie, ale proto, že jsou mnohem silnější než on... i já s Min-Kim a Taeyongem to určitě dokážeme, jen ohledně Tena jsem si byl jistý, že to s ním ještě bude boj a že to bude trvat hodně dlouho, než tuto tragédii zdárně překoná. Moc jsem však doufal, že... časem samozřejmě... společnýma silama zvládneme docílit jeho konečného smíření se se ztrátou kamaráda z dětství a že mu pomůžeme jít dál. Bože... opravdu moc jsem v to doufal. Stejně tak jsem doufal, že tuhle krizi s Tenem dokáže překonat Taeyong a že to s ním nevzdá, zvlášť když ho z celého srdce a mega upřímně miluje. Já jsem to nemínil vzdát ani s jedním z nich, oba jsem je chtěl, jak nejlíp dokážu podpořit v jejich boji a stejně jako já to rozhodně vnímal i můj miláček.
