Láska a Touha... pokračování

259. kapitola

Jong-Hyun

Po Tenieho slovech jsme všichni tři zůstali civět o kotel šokovaněji než před tím. Bože zachraň nejen Tenieho, ale nás všechny... od začátku, co jsme se dozvěděli smutnou zprávu o YangYangově smrti jsem věděl, že to s ním bude boj, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nám... po celé době kdy téměř nepromluvil... řekne něco tak šíleného. Nezaslouží si žít? Proboha, co ho to jen napadlo??? Proč ho něco takového napadlo? Totálně jsem nechápal, stejně tak nechápal Ki a Taeyong, kterému nepřestávaly téct slzy po tváři, očividně nechápal taky. Jen tak po očku jsem na něho mrkl, jinak jsem nespouštěl z očí především Tena, ale ani tak mi neuniklo, že Tae působí dojmem, jako by ho polil studený pot a jeho srdce na okamžik vypovědělo službu, když si naplno uvědomil, co výrok jeho miláčka znamená... já a Ki jsme na tom byli dost podobně, taky jsme zbledli a dýchat pro nás bylo až moc těžké.

Nám všem totiž došlo, že se Tenie tady a teď rozhodl skoncovat se svým životem, že chce umřít a že by to klidně udělal beze slova vysvětlení a bez rozloučení... jen tak by skočil, jen tak by nás náhle a zcela nečekaně opustil. Netušili jsme však, jak máme zpracovat tohle šílené zjištění a už vůbec jsme netušili, co mu na to... bože, sakra... říct. Čas jako by se úplně zastavil, zatím co jsme všichni tři nepřestávali civět na stále rozechvělého Tena, aniž bychom dokázali jakkoli reagovat. Tenie taky mlčky civěl... už zase někam mimo nás... a jediným štěstím bylo, že se ani nehnul, že se už nepokoušel vylézt zpět na zábradlí, jenže těžko říct, jestli si svůj plán na sebevraždu rozmyslel, nebo to pouze nedokázal udělat před námi.

Bože, beztak musel vědět, že bychom se mu pokusili v jeho skoku zabránit, i když šance, že by se nám to podařilo, byla velice malá... stáli jsme od Tena až moc daleko, nemuseli bychom k němu přiběhnout včas... přesto jsem po pár šílených okamžicích plných ohlušujícího ticha zapojil hlavu, abych se alespoň pokusil vymyslet nějaký plán jak tohoto zoufalce zastavit. Byl jsem si víc než jen jistý tím, že bych na něho neváhal použít sílu, protože rozmluvit skok z terasy bych mu v těchto okamžicích rozhodně nedokázal. Byl jsem až moc šokovaný na to, aby mě mohlo napadnout cokoli, co bych měl zoufalému kamarádovi říct, jen aby si i nadále nepřál smrt... ani miláček s Taeyongem momentálně netušili co říct, asi proto neříkali vůbec nic... jenže stejně tak jsem bohužel netušil, co přesně bych měl udělat. Rozběhnout se a skočit po něm? Měl bych to risknout? Kéž bychom byli jen o pár kroků blíž k němu, fakt kéž by.

„Proč... proč to říkáš?" vydechl přece jen Tae, čímž zastavil všechny mé beztak zbytečné úvahy. „Proč... proč si ne... nezasloužíš žít?" vzlykl. „Protože..." povzdechl si zkroušeně jeho kluk. „Protože jsem nehorázný kretén, všechno jsem totálně zvoral!" vyhrkl hned na to. „Jak bych mohl žít dál? Řekni, jak..." „Fajn, myslíš si, že jsi všechno zvoral." přerušil ho však nejen rázně, ale současně taky zoufale Taeyong... já a Ki jsme stále zaraženě mlčeli (střídavě jsme se dívali na Tena i na Taeho)... na což uslzený kamarád sevřel obě ruce v pěst. „Myslíš si, že si nezasloužíš žít a že si nezasloužíš štěstí a lásku, jo?" pokračoval stejným tónem, s novou várkou slz, která jako ta předešlá stekla po jeho rozpálené tváři, zatím co se svým pohledem urputně vpíjel do Tenieho očí do nichž už taky vyhrkly slzy... mlčel, aniž by se pokusil dokončit načatou větu.

Netuším, jakým zázrakem se Taemu podařilo, aby Tenie jeho pohled znovu opětoval, ale podařilo se mu to. „Řekni však, miláčku..." pokračoval nejen lítostivě, ale taky mega moc zklamaně. „kdepak jsem v tom všem já? Pomyslel jsi při plánování své smrti alespoň jednou na mě?" ptal se, na což ještě víc sevřel pěsti, až mu úplně zbělely klouby. „Já si odpovím sám." vydechl po dalším okamžiku, kdy nedostal žádnou odpověď. „Vůbec jsi na mě nemyslel... úplně ses na mě vysral!" zařval hned na to, zřejmě proto, že totálně ztratil nervy, jakmile si uvědomil, že se od svého kluka právě teď jakékoli odpovědi nedočká. Po jeho zařvání jsem sebou řádně netrhl jen já, ale taky miláček včetně Tena, který však nepřestával mlčet a na Taeyonga... jakmile se maličko vzpamatoval z úleku... civěl způsobem, jako by vnitřně umíral.