Láska a Touha... pokračování

280. kapitola

Min-Ki

Na druhou polovinu října bylo hodně hezké počasí, což byl zřejmě důvod, proč se mi ještě nechtělo spěchat domů a to i přesto, že jsem Hyuniemu odsouhlasil, že už odejdeme od kluků. Sotva jsme se rozloučili s kamarády a vyšli před dům, napadlo mě, že krásně svítí sluníčko, že je příjemné teplo a že by vážně byla škoda zapadnout v našem bytě a vylézt až ráno, když budeme muset jít do školy. Ne že bych se s miláčkem doma nudil... to ani náhodou... jenže... až na občasnou výjimku... trávíme volný čas pořád jen doma, nemáme moc příležitostí na procházky natož tak si zajít někam posedět, což je podle mě mega velká škoda. Přes týden na podobné akce prostě není čas a o víkendu se nám zpravidla nikam nechce, protože býváme hodně unavení a taky líní, bohužel. Bylo by proto fajn využít faktu, že už jsme venku a původně neplánovanou návštěvu telat rozšířit o původně neplánovanou návštěvu cukrárny.

Včerejší oslava byla super, Min-Hova snídaně chutnala moc dobře, ale chtělo by to nějakou tu sladkou tečku na závěr, zvlášť když se nad sladkým zákuskem dá skvěle rozebírat náš nově vzniklý sladký pár. Až dosud jsem neměl pořádnou možnost rozplývat se a Hyunieho svými výlevy ohledně Min-Ha s Hanem „otravovat", což bych velice rád napravil, hihi. Přál jsem si pro zbytek dneška „řešit" jen ty dva, jako nemyslet na cokoli smutného. „Chceš jít do cukrárny?" zarazil se Hyunie jakmile jsem mu mega nadšeně oznámil svůj nápad. Stihli jsme ujít sotva pár kroků od domu, neztrácel jsem čas. „Já jsem myslel..." frustrovaně si povzdechl, aniž by dokončil načatou větu. „Co sis myslel?" zarazil jsem se i já, na což jsem si povzdechl podobně jako on před tím.

„Fajn... jestli se ti tam nechce, tak můžeme jet rovnou domů, v pohodě." kapituloval jsem zklamaně, aniž bych musel čekat na jeho vyjádření. Okamžitě mi totiž došlo, že miláčka návštěva cukrárny neláká stejně, jako láká mně a nutit ho do čehokoli mi nepřišlo správné. Zákusek by mi nechutnal a nadšené rozplývaní by mě nebavilo, kdyby tam se mnou šel z donucení. „Myslel jsem, že pojedeme rovnou domů..." odtušil s mírně křečovitým úsměvem. „ale..." znovu si povzdechl, na což se usmál o něco víc upřímně. „když chceš jít do cukrárny, tak půjdeme do cukrárny." dodal s rozhodností v hlase. „Vážně?" ujišťoval jsem se překvapený jeho oznámením a taky dost zmatený protože se mi vůbec nezdálo, že o tohle skutečně stojí. Netušil jsem proto, jestli mám mít radost, že bez protestů přistoupil na můj návrh nebo jestli nemám od svého nápadu raději ustoupit a jednoduše trvat na tom, že už se mi nikam nechce.

„Zbytečně moc o tom přemýšlíš, lásko." už zase si povzdechl Hyunie, zatím co já jsem usilovně zvažoval jak se zachovat. Přál jsem si jít do cukrárny, miláček by raději jel domů, přesto však říká, že půjdeme do cukrárny... tak co s tím? „Hmmm..." připustil jsem přistiženě. „Ale..." chtěl jsem mu okamžitě vysvětlit důvod, proč to tak je, až na to, že mě nenechal nic říct. „Jsi vážně, zlatíčko, Ki." uculil se, na což mě něžně políbil na rty. „Není však třeba, aby sis čímkoli zatěžoval hlavu, jasné?" pokračoval pořád s úsměvem. „Nechceš ještě jet domů a já s tím nemám problém, jen..." znovu mě něžně políbil. „mám jiný návrh." „Jaký?" zeptal jsem se ještě víc zmatený. „Co takhle jít do naší oblíbené kavárny?!" nadhodil a já jsem nemohl jinak, než s radostí přikývnout. „Můžeme to pojmout jako takové malé rande." mrkl na mě. Bože, ano! V „naší" kavárně jsme byli naposledy před odletem do Taipei, což bylo za mega smutných okolností. Teď jsou okolnosti přece jen o kotel veselejší, navíc na rande v Seoulu jsme byli, ani nepamatuju kdy... super nápad!

Vážně jsem si nepřál čímkoli si kazit náladu, chtěl jsem být jen a pouze v pohodě... nejen kvůli Hyuniemu, ale taky kvůli sobě... takže jsem okamžitě zahnal hluboko do podvědomí myšlenky týkající se YangYanga i Tenieho... naštěstí to šlo... a stejně tak přemítání týkající se našeho dalšího počínání, protože už nebylo co řešit. Právě teď bylo rozhodnuto a rozhodl to Hyunie. Budeme mít rande! „Děkuji, miláčku." vydechl jsem vděčně, na což jsem tentokrát já políbil jeho hebké polštářky. „Nemáš zač, miláčku." pousmál se do mých rtů. Necelou hodinu na to jsme už zaujímali místa v „naší" kavárně, která je v podstatě taky cukrárna, protože i tady připravují úžasné dezerty a já jsem si je tady často dával nejen s mým miláčkem, ale svého času taky s Min-Hyuniem.