Láska a Touha... pokračování

268. kapitola

Min-Ki

„Mám tě moc rád, Tenie! Všechno bude zase dobré." ujišťoval jsem naléhavě kamaráda, který se ke mně mlčky tulil a ujišťoval jsem ho nejen o svých upřímných citech k němu, ale taky o svém rádoby optimistickém přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Nebyl jsem si však jistý, co přesně znamená to „dobře". Jako dobře v rámci možností? Dobře pro všechny zúčastněné nebo dobře pouze pro něho?! Ok, čert vezmi nějaký optimismus. Nejspíš jsem měl na mysli pozitivní pohled na věc, tedy že všechno dopadne dobře, ať už to dopadne jakkoli. Všechno bude v pořádku, i když třeba Tenie opustí Seoul na mega dlouho a všechno bude v pořádku, i kdyby snad úplně sekl se školou.

Opravdu moc a z celého srdce jsem si přál věřit, že všechno dopadne dobře v pozitivním smyslu slova... ne pouze jako nějaký naivní rádoby optimista... a v těchto okamžicích se mi to naštěstí docela dařilo. „Uvidíš, že jednou bude všechno dobré!" dodal jsem proto s mnohem větší jistotou, kterou jsem ho mínil tak trochu nakazit. Potřeboval jsem, aby tomu uvěřil stejně, jako jsem se tomu snažil věřit já nebo ještě líp... stejně, jako tomu s naprostou jistotou věří Kun. „Taky tě mám moc rád, Ki." vydechl Tenie po delší chvíli, po kterou mě tiskl ve svém objetí... tiskl mě o poznání silněji než ze začátku... zatím co nás Hyunie s Taeyongem pouze mlčky sledovali.

Okamžik na to se však ode mě odtáhl. „Neměl bys tu být." řekl potichu s vážným pohledem, který směřoval do mých očí, aniž by se jakkoli vyjádřil k tomu dalšímu, co jsem mu řekl. „Co? Proč?" zarazil jsem se, protože podobné prohlášení jsem od svého kamaráda ani trochu nečekal. „Jsi přece nemocný, ne?" odtušil rádoby klidně. „Navíc jsi nemocný kvůli mně." dodal skoro šeptem. „Já už nejsem nemocný!" vyhrkl jsem nesouhlasně a to i přesto, že jsem ještě dnes ráno měl mírně zvýšenou teplotu. „Teda..." opravil jsem se. „už nejsem tak moc nemocný, navíc..." stejně vážně jsem se zadíval do jeho očí. „ty za nic nemůžeš, Tenie!" už zase jsem ho přesvědčoval. „Dostal jsem sice horečku z nervů... to je dost možné, ale..." snažil jsem se znít co nejpřesvědčivěji. „není přece tvá chyba, že jsem já měl nervy. Je jen a pouze na mě, jak moc se nervuju a je pouze na mě čím se trápím a čím ne, chápeš? Proto si trvám na tom, že jsem neonemocněl tvou vinou!"

„Vážně?" vydechl pořád stejně potichu. „Ale Hyun říkal Taemu..." „Že nemáš Min-Kimu pár dní volat, aby měl klid a nerozrušoval se." přerušil ho rázně Hyunie. „Ano... to je pravda." povzdechl si. „Řekl jsem to. Ki byl až moc unavený, měl vysokou horečku a pořád jen spal, ale..." pokračoval s naléhavostí v hlase a s pohledem zabodnutým do Tenieho očí, zatím co kamarád jeho pohled nejistě opětoval. „i když to tak možná vyznělo, nikdy jsem neřekl, že je nemocný tvou vinou a nikdy jsem si to ani nemyslel... ani Ki si to nemyslí, tak není důvod, aby sis to myslel ty!" dodal mnohem rázněji. „Takže mi Taeyongie nekecal, když..." špitl Tenie. „Rozhodně jsem ti nekecal!" přerušil ho tentokrát Taeyong. „Jenže ty mě vůbec neposloucháš... nevěříš mi a jen si myslíš to své... nevím, co mám s tebou dělat, Tenie... já už vážně nevím." mega moc lítostivě si povzdechl v závěru.

„Měl jsem horečku, pořád jsem spal, ale... já se dnes doopravdy cítím o hodně líp než před tím." znovu jsem přesvědčoval svého kamaráda a nejen proto, aby se nemusel vyjadřovat k Taeho připomínce, která mu evidentně nebyla příjemná, ale taky proto, aby si přestal myslet, že tady nemám být. „Přišel jsem za tebou, abys věděl, že je mi líp, proto, abych tě ujistil, že nejsi zodpovědný za mé zdraví, proto, že tě mám skutečně moc rád a taky proto, že jsem tě chtěl ještě vidět, než odletíš do Bang-Koku." sypal jsem ze sebe všechny pádné důvody, proč bych tady rozhodně měl být. „Takže ty už víš..." povzdechl si. „Nezlobíš se?" strachoval se hned na to, aniž by dokončil svou otázku. „Ach, zlato..." povzdechl jsem si podobně jako on. „Jak bych se na tebe mohl zlobit?! Vždyť já si nepřeju nic jiného, než je tvá duševní pohoda a tvé štěstí... nedokážu se na tebe zlobit."