Láska a Touha... pokračování

256. kapitola

Jong-Hyun

S rozněžnělým úsměvem jsem se podíval na Min-Kiho, který seděl vedle mě u okýnka a poklidně spal. Miláček spává během většiny letů, ani dnes tomu nebylo jinak, až na to, že tentokrát únava nepřemohla pouze jeho. Taky Taeyong s Teniem, kteří „okupovali" sedadla přes uličku usnuli, pouze já a Kun jsme byli vzhůru a drželi jsme pomyslnou hlídku. Cítil jsem nemalou únavu... vstávali jsme všichni hodně brzy a k lepšímu spánku mi nepomohlo ani to, že jsme s Ki už zase trávili noc v posteli hrdliček... jenže spát jsem z nějakého záhadného důvodu nedokázal a Kun zřejmě taky ne. Něžně jsem pohladil miláčkovy vlásky a můj pohled pak padl na Kuna, který seděl vedle mě na sedadle do uličky, na což se mi dostalo unaveného úsměvu z jeho strany a já jsem mu úsměv samozřejmě oplatil.

Musel jsem uznat, že ten kluk si skutečně zaslouží můj nemalý obdiv. Nebýt jeho téměř stoického klidu, se kterým dokázal ustát všechny možné krizové situace a jeho praktického nadhledu, zřejmě bychom vůbec nikam neodletěli. To on zabukoval tento ranní let, vyřídil všechny možné náležitosti a taky nám v Taipei sehnal ubytování. To on nás určitým způsobem držel celou neděli nad vodou a nedovolil, aby se Tae hroutil kvůli Teniemu, který jakoby se rozhodl, že nejen svého kluka, ale nás všechny psychicky zničí. Nedokázal jsem se však na Tena zlobit, protože mi bylo jasné, že nás netýrá úmyslně, přesto jsem vedle něho pomalu ale jistě ztrácel pozitivní energii, kterou mě i Min-Kiho nabilo sobotní setkání s Eunwoo.

Nešlo o to, že by Tenie nějak vyšiloval. Pokud stále prožíval fázi vzteku, nechával si to pro sebe, což mě bohužel znepokojovalo víc, než kdyby hodně nadával. Působil totiž dojmem, jako by zůstal uvězněný ve svém vlastním světě, vůbec s náma nekomunikoval a své pro nás nejasné pocity ventiloval jen občasným pláčem. Bože... já jsem si něco podobného prožil s Min-Kim a bylo to téměř nad mé síly, možná i proto jsem Tenieho chápal... nekomunikoval podobně jako můj miláček kdysi... jenže stejně tak jsem chápal Taeho, který Tenieho uzavřenost nesl čím dál hůř. Jak bych ho mohl nechápat, když i já jsem dokázal ustát Min-Kiho hroucení jen s pomocí našeho super kamaráda Min-Hyunieho a nebýt jeho, asi bych se ožral a všechno bych vzdal?!

V tomto případě jsme naštěstí měli Kuna... fakt díky Bohu za něho... a nejvíc s jeho podporou jsme dokázali zvládnout celý den a docela normálně fungovat. Tae se samozřejmě pokoušel Tena rozmluvit, Min-Ki se o to pokoušel taky a neúspěšnost jejich pokusů pak deptala nejen je oba, ale pochopitelně i mě... začarovaný kruh... no a Kun se držel nejlíp z nás všech. Všichni jsme si byli jistí, že by Tenie měl víc ventilovat své pocity, že by měl o svém trápení mluvit, jenže ani jeden z nás netušil, jak ho k něčemu takovému přimět a zároveň na něho příliš netlačit, takže dál zůstával ve svém světě a Taeho i nás ostatní téměř ignoroval. Až na pár nutných slov skoro vůbec nepromluvil a jediným štěstím bylo, že dokázal reagovat na vnější podněty, že neupadl do totální apatie vůči všemu a všem stejně jako můj miláček kdysi, fakt naštěstí.

Kun se postaral o naši cestu do Taipei, odpoledne nás všechny vytáhl do města na oběd a taky na procházku a Taeyong po jídle... dokonce i Tenie něco málo snědl... zaběhl do kadeřnictví, aby mohl změnit barvu svých vlasů. Prohlásil, že ta do růžova ho už začíná mega moc štvát a že potřebuje takovou barvu, která by se víc hodila k aktuální situaci a jeho chmurnému duševnímu rozpoložení, ale že nemá nervy na to, aby si vlasy barvil sám, na rozdíl od mého miláčka, kterého prý podobná činnost uklidňuje. Jednou z víc pozitivních událostí byl pozdněji odpolední telefonát s Min-Hyunem. Pochopitelně jsme s miláčkem našemu kamarádovi mega moc přáli jeho štěstí a měli jsme radost, že se mu daří ve škole, že má nové kamarády a že si užívá krásy japonského velkoměsta a jedinou vadou byl fakt, že mu už zase něco tajíme.