Láska a Touha... pokračování

200. kapitola

Min-Ki

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, jen abych konečně zastavil ten pitomý pláč. Mrzelo mě, že jsem se takto sesypal, ale na druhou stranu se mi dost ulevilo. Celý týden jsem v sobě hromadil všechny možné emoce, nebrečel jsem až do teď. Bylo to svým způsobem osvobozující, protože všechna ta nahromaděná tíha se konečně dostala ven. Už jsem však nechtěl brečet dál a nejen proto, že má Kookie totálně promáčené rameno od mých slz. V mém srdci totiž stále sílila naděje, že se mi miláček konečně vrátil a pokud by za dveřma opravdu byl on, není už přece žádný důvod nadále brečet.

„Otevřu." řekl jsem potichu a bez velkého nadšení nejen proto, že jsem ještě neměl dostatečně pod kontrolou svůj hlas, ale taky proto, že jsem se přece jen bál, že... přes všechnu mou naději... přišel někdo jiný než Hyunie. Za to Yeontan, kterého tentokrát zvonění probudilo, blafkal ve své ohrádce, jako by se snad nemohl dočkat, až neznámý vejde. Opatrně jsem se od brášky odtáhl a on mě propustil ze svého objetí. Nic neřekl, jen mlčky sledoval, jak se zvedám ze sedačky a pomalu se šourám do předsíně. Kookie se taky zvedl, ale jen proto, aby mohl jít za svým pejskem. Ještě cestou ke dveřím jsem si utíral slzy, protože ať už je to miláček, nebo kdokoli jiný, nepotřeboval jsem, aby viděl, že jsem brečel.

Bože... kéž bych jen mohl mít opravdovou jistotu, že je to ten, na kterého tak zoufale čekám. Už jsem ani maličko nevěřil na nějakou telepatii na dálku, protože kdyby fungovala, Hyunie by mi během minulého týdne alespoň jednou zavolal, nebo... nebo by právě teď přijel. Srdce mi tlouklo až někde v hlavě, když jsem konečně otevíral dveře, abych mohl zjistit, že... V tu chvíli mé srdce totálně pokleslo, protože ten, kdo před chvíli zvonil, nebyl můj miláček... byl to Tae-Hyung. Ne že bych zrovna jeho neviděl rád, jenže... bože... proč to není Hyunie?

V tu chvíli jsem vůbec netušil, jak se mám tvářit, protože má naděje zmizela, jako když se sfoukne plamínek svíčky. Tae si nejspíš vůbec nevšiml mého výrazu. S úsměvem mi vtiskl do dlaní nějaký talíř a než jsem stihl mrknout, proklouzl kolem mě dál do bytu. Já jsem ještě kratinký okamžik civěl na věc, která tak nečekaně skončila v mých dlaních, na což jsem si uvědomil, že držím talíř plný lívanců, jak sladké. S povzdechem jsem pak zavřel dveře. V tu chvíli jsem netušil, co vlastně cítím... zklamání, lítost, nebo vztek na sebe, že jsem mohl být tak naivní? Nakonec ve mně převládl vztek a já jsem dostal obrovskou chuť něčím švihnout, ještě když jsem zaslechl Taeho hlas.

„Tak tady jsi." říkal nejspíš Kookiemu. „To se dělá takto utíkat z našeho pelíšku?" Jo, rozhodně to říkal Kookiemu. Bože... nedokázal jsem jim nezávidět, stejně jako jsem nedokázal zastavit další slzy. Tae-Hyungie šel hledat svého miláčka, zatím co ten můj... Nemohl jsem praštit o zem s talířem, který mi přinesl Tae, proto jsem... aniž bych znovu zamkl... vytáhl klíče ze zámku a vší silou jsem mrštil o zem alespoň s nima. Přesto se mi ani maličko neulevilo. „Spal jsi." slyšel jsem veselý hlas brášky.

Prudce jsem setřel slzy... ne, nebudu už znovu brečet, sakra... a potichu jsem vklouzl zpět do pokoje, kde se k sobě právě tulila naše sladká trojka. Kookie totiž držel Yeontana a Tae-Hyung se k němu tiskl zezadu, zatím co jeho ruce spočívaly jak na jeho miláčkovi, tak na pejskovi. „Už nespím." odtušil smyslným tónem Tae. Říkal to přímo do Kookieho ucha, ale já jsem to i tak slyšel. Zrovna jsem totiž prošel kolem nich, ale ani bráška, ani Tae, mi nevěnovali žádnou pozornost, jako bych se právě stal duchem. Ano, opravdu jsem si právě teď připadal jako nějaký duch... neviditelný a nepotřebný.

Kookie a Tae zjevně zapomněli na celý svět a vnímali jen jeden druhého, stejně jako na mě nejspíš zapomněl Hyunie... jak smutné. Na ty tři byl opravdu moc pěkný pohled, nechtěl jsem je jakkoli vyrušovat. Navíc bylo mega moc roztomilé, jak Yeontan vůbec netuší, koho má olízat dřív... brášku, nebo snad Taeho? Zdálo se, jako by svým jazýčkem nejraději obšťastnil oba naráz, což samozřejmě nejde. Opravdu jsem miláčkům moc záviděl, jenže současně jsem se za své pocity nemálo styděl, proto se na mé tváři nejspíš objevil trapný ruměnec.