Láska a Touha... pokračování

254. kapitola

Min-Ki

YangYang umřel... tato slova rezonovala mou myslí a já jsem se usilovně pokoušel přiřadit jim nějaký smysluplný význam. V těchto okamžicích jsem tuto informaci nedokázal uchopit a řádně zpracovat a nějak víc se to nezměnilo ani po Kunově sdělení jak přesně k YangYangově smrti došlo. YangYang umřel... YangYang umřel? Bože... ne, on přece nemohl umřít! Rozechvěle jsem se tulil ke svému miláčkovi a úplně zaseknutý na těchto dvou totálně prázdných slovech jsem se snažil rozdýchat vzrůstající úzkost. YangYang umřel... Hluboko v srdci jsem cítil, že Kun nekecá, že se to skutečně stalo, jenže vědomě jsem si... prozatím... něco takového ani za nic nedokázal připustit, nešlo to.

Skutečnost, že náš kamarád takto náhle a bez jakéhokoli varování umřel, byla až moc šílená, než abych ji právě teď dokázal přijmout jako opravdovou skutečnost. Nešlo to i navzdory faktu, že jsem už od chvíle, kdy se měl YangYang ozvat, ale neudělal to, podvědomě tušil, že se mu stalo něco zlého. Až do dnes jsem se snažil potlačit strach o něho a taky zahnat tu podivnou úzkost, snažil jsem se myslet pozitivně, přesto jsem se o YangYanga nepřestal bát a dnes bych vlastně neměl být až tak moc překvapený, protože se má intuice... bohužel... nemýlila, jenže já jsem po Kunově sdělení nebyl pouze překvapený, byl jsem v totálním šoku.

Po Kunově sdělení jsem nebyl schopen čehokoli víc než si pořád dokola opakovat ta dvě slova... YangYang umřel, YangYang umřel... Bože... YangYang umřel! Má mysl se jakoby zasekla, zatím co se marně pokoušela zpracovat tuto šíleně šokující zprávu o kamarádově náhlé smrti a při pohledu na Hyunieho s Taeyongem jsem si byl naprosto jistý, že jsou ve stejném šoku jako já. Oba konsternovaně mlčeli a jen se občas napili z lahve vodky, kterou před tím přinesl Hyunie pro Kuna. Taky já jsem se musel napít, jinak by mě asi vzrůstající úzkost srazila na kolena. Nedokázal jsem si vůbec představit, jak se asi musí cítit Tenie... Bože... chudáček Tenie a chudáček YangYang.

„Omlouvám se, že jsem to na vás všechno tak moc nešetrně vybalil." ozval se rozechvěle Kun, jakmile mu došlo, že se z nás tří stalo šokované sousoší. Nějakou tu chvíli po svém vyprávění mlčel a jen se na nás smutně díval. „Cestou v letadle i v taxíku jsem se snažil přijít na to, jak vám to mám říct... jak se sakra dá říct něco tak hrozného?" zmučeně si povzdechl. „Nevím... vůbec nevím, jak bych vám to mohl říct šetrněji, navíc... od včerejška, kdy jsem to o Yangovi zjistil já, praská mi hlava ve švech a mám nervy v háji, přestože z velké části jedu na autopilota. Jenže můj autopilot už nějakou tu chvíli totálně selhává a musel jsem to ze sebe vysypat, jinak bych totálně praskl... ale i tak... ještě jednou se moc omlouvám." dodal lítostivě.

„To nic..." zasípal Taeyong. „Ptal jsem se, tak..." zasekl se a do jeho očí vyhrkly slzy, které si prudkým pohybem setřel, na což uzmul flašku z Hyunieho dlaní a pořádně se napil. „Kurva..." vydechl. „Ptal jsem se, jenže tohle jsem vážně nečekal... tohle je na mě nějak moc." „Mám to stejně." ozval se rozechvěle Hyunie, který hned napodobil Taeho jednání a taky se pořádně napil vodky a okamžik na to i mé hrdlo znovu svlažila mírně pálivá tekutina. Nikdo z nás něco takového nečekal a rozhodně nebyla Kunova vina, že jsme takto šokovaní. I kdyby nám to řekl tak šetrně, jak jen by to šlo, informace o YangYangově smrti by byla pořád šok, na tom bohužel nešlo nic změnit. Ještě mi nestačilo dojít, co to vlastně znamená, že YangYang umřel a stejně tak jsem nedokázal přemýšlet o tom, co bude dál a to i přesto, že můj mozek mírně rozmrzl a přestal pořád dokola omílat ta dvě slova.

Nešlo pořádně přemýšlet o smrti našeho kamaráda, ale jak to všechno bylo pro Kuna náročné, to už mi docházet začínalo. „Nemusíš se omlouvat." pousmál jsem se proto na Kuna nebo a to spíš, pokusil jsem se pousmát. Jsem si jistý, že se to úsměvu nějak moc nepodobalo a s velkou pravděpodobností se na mé tváři objevil pouze divný škleb. „Já bych na tvém místě nic nezvládl... vůbec nic." dodal jsem naprosto přesvědčený o pravdivosti svých slov. Sice jsem netušil, co všechno musel Kun zvládnout a co všechno musel v Taipei zařídit, ale i tak mi bylo jasné, že toho nebylo málo a že já bych totálně pohořel, protože bych to všechno nedokázal ustát.