Hned jak jsme se rozloučili s Hyuniem i Min-Hem, který nebyl ani trochu překvapený, že před domem narazil na Taeyonga... zjevně byl informován nejen o mé oslavě, ale taky o přítomnosti „hrdliček"... a konečně jsme vyrazili na nákup těch úplně nejúžasnějších květin, uvědomil jsem si, že je vlastně sobota a že tedy není jisté, že květinářství v naší ulici má otevřeno. Rozhodl jsem se však, že svou náhlou pochybnost neřeknu nahlas, jen abych Taeho třeba zbytečně neznervóznil. Stačilo přece, že jsem začal být nervózní já. Vážně jsem se bál, ale současně jsem mega moc doufal, že můj nápad jít pro květiny zrovna sem nebyl úplně pitomý, že snad i přes fakt, že se tohle konkrétní květinářství nachází zcela mimo neustále rušné centrum, bude o víkendu otevřeno.
Bože, úplně by stačilo, kdyby tam měli otevřeno alespoň dnes, ach jo. Nejspíš jsme měli rovnou zajet do centra... byla by to rozhodně sázka na jistotu... jenže by nám to trvalo o kotel dýl, a jak bychom pak tohle překvapení zatajili před Teniem, to fakt netuším, znovu ach jo. Navíc jsem nic neřekl mámě, takže i jí bych musel vysvětlovat svou o dost delší nepřítomnost a tím spíš by si Tenie všiml a bylo by po našem překvapení. Až na to, že naše plány týkající se této konkrétní části... úžasné kytice... i tak dost možná ztroskotají. Nebo taky ne...
Tae šel vedle mě mlčky zahloubaný do svých vlastních myšlenek a naštěstí si nevšiml mé vzrůstající nervozity, která však ze mě opadla ve chvíli, kdy jsem už z dálky zaznamenal, že dveře do obchůdku s květinami jsou otevřené...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
... jenže v okamžiku, kdy jsem si s nemalou úlevou oddechl, někdo z těch dveří vyšel, zavřel je a hned taky zamkl. V dalším okamžiku, během kterého jsem se zmohl na pouhé zaražené civění, ten někdo... zdálo se, že je to mladý muž... už poklidně odcházel. „Co... cože?" ozval se nevěřícně frustrovaným tónem Taeyong. „To nám jako zavřou před nosem?" zamračil se. „Jenže... kde teď tak rychle seženeme kytku pro miláčka Tenieho? Tohle je fakt na hovno... všechno je v prdeli!" zanaříkal naštvaně hned na to. „Počkej, ještě nepanikař." vydechl jsem a nejen proto, abych ho uklidnil. „Něco zkusím, ano?" oznámil jsem mu. „Co zkusíš?" nechápal. „Počkej tady a já toho kluka zkusím přesvědčit, aby nám ještě prodal jednu kytku... snad ho přesvědčím." upřesnil jsem Taemu svůj plán už notný kus od něho. Taeyong zůstal poslušně stát na místě, zatím co já jsem se s nadějí rozběhl za... naštěstí pro mě... loudavým krokem vzdalujícím se týpkem.
„Hej... počkej!" zavolal jsem na něj mega naléhavě, jakmile jsem se přiblížil dost na to, aby mě mohl nejen slyšet, ale hlavně pochopit, že volám zrovna na něho. Bože... ano, přišlo mi to jako dost neomalené oslovení, jenže já jsem v tu chvíli absolutně netušil jak slušnějším způsobem upoutat jeho pozornost, ještě když jsem tu pozornost potřeboval hned. Kdyby to byl někdo starší, rozhodně bych si něco podobného nedovolil, i když... ano, uznávám, že i tohle bylo trapné. „To tvé „hej" jako patřilo mně?" otočil se naštvaně mým směrem. Tmavými a dost odrosteními vlasy mu pohazoval mírný podzimní větřík, ale on si je neodhrnul z tváře, když mu tam zrovna spadly. Soustředil se pouze na mě a taky na to, aby se třeba nezapomněl mračit. I přes zjevnou naštvanost působil jemně a bezesporu moc hezky. Popravdě, musel jsem uznat, že je to doopravdy krásný kluk.
