Láska a Touha... pokračování

288. kapitola

Min-Ki

„Tenie?!" ozval jsem se po delší chvíli ticha, které mezi náma panovalo. Zmrzlina byla téměř všechna snězená... jen maličko jsme nechali pro Taeyonga a taky pro Hyunieho, kdyby náhodou měl chuť... a pro naše větší pohodlí jsme se přemístili do obývacího pokoje, kde jsme oba zaujali místo na pohovce. Bože, měl jsem velkou radost, že se Teniemu zlepšila nálada, jenže už jsem bohužel přestal mít dojem, že u něho tohle zlepšení přetrvalo. „Hmmm?!" odtušil jakoby duchem mimo, aniž by se na mě podíval a aniž by přestal míchat své Caffe latte, které si před chvílí připravil, čímž spolehlivě devastoval pěnu nahoře... bylo mu to fuk. Já jsem se po kakau a nejvíc pak po hutně smetanové zmrzlině spokojil s čistou vodou, takže jsem neměl co míchat, za to v hlavě se mi mísily myšlenky jako zběsilé.

Tenie nevypadal, že by měl v plánu napít se své voňavé kávy a už vůbec nevypadal v pohodě... ach jo... avšak nejen kvůli jeho opětovné změně nálady, ale taky kvůli faktu, že náš předchozí rozhovor zůstal jaksi otevřený, jsem usilovně přemýšlel, jak se vrátit k tématu a co konkrétního bych vlastně měl říct. „Jsi v pohodě?" zajímal jsem se nejistě s trapným pocitem, že takto se ptát je mega moc hloupé. I slepý by na něm poznal, že už zase není v pohodě, jenže já jsem aktuálně netušil, jak se zeptal líp, nebo a to spíš, jak líp navázat tam, kde jsme v našem rozhovoru „před zmrzlinou" skončili. Měl jsem pocit, že je to hodně důležité a že bych měl Teniemu říct mnohem víc, než jsem až do teď řekl, zvlášť když už mi bylo jasné, s čím vším jeho aktuálně špatná nálada souvisí. Jenže, co bych měl říct, aby se Tenie opět cítil líp?

„Proč se mě teď ptáš, jestli jsem v pohodě?" zarazil se. „Aha..." povzdechl si, aniž bych mu stihl odpovědět, na což s dalším povzdechem upustil lžičku do sklenice s kávou. „Ptáš se, protože vypadám totálně mimo, že?" odpověděl si sám s jasně slyšitelnou otráveností v hlase. „Promiň." pokusil se hned na to o úsměv. „Chtěl jsem ti zmrzlinou zlepšit náladu, jenže teď ti ji zase kazím... jsem vážně příšerný kamarád!" spílal si. „O mě a o nějakou mou náladu tady přece vůbec nejde." upozornil jsem ho nejen zcela vážně, ale taky... a to nejvíc... zcela upřímně. „Už nikdy o sobě neříkej, že jsi příšerný kamarád, protože to není žádná pravda a ty to moc dobře víš!" naléhal jsem. „Občas nevím vůbec nic." podotkl smutně. „Občas mám pocit, že jsem příšerný úplně ve všem... že jsem byl příšerný kamarád pro YangYanga, jsem příšerný kamarád pro tebe a taky jsem příšerný přítel pro Taeyongieho... já..."

„Tenie!" přerušil jsem ho mega rázně spolu s frustrovaným zaúpěním. „To už stačí, prosím!" „Promiň." špitl. „Promiň, že nejsem v pohodě... omlouvám se." „Neprominu!" vyhrkl jsem s pohledem do jeho už zase až moc smutných očí. „Neprominu, protože..." pokračoval jsem o poznání mírněji, zatím co jsem tentokrát já vzal obě jeho ruce do svých dlaní. „není co bych ti měl promíjet!" dodal jsem rázně. Přes ráznost svých slov jsem se snažil znít co nejvíc konejšivě a to i přesto, že jsem se cítil nejen frustrovaně, ale navíc jsem začínal být smutný jako on. „Neomlouvej se mi za to, jak se cítíš... za to se vůbec nikomu neomlouvej!" přesvědčoval jsem ho. Tenie můj pohled rozechvěle opětoval, ale nesnažil se vyhnout našemu očnímu kontaktu, nechal mě držet jeho ruce a žádným způsobem mě nepřerušoval, naštěstí. V tu chvíli jsem toho měl na srdci hodně a potřeboval jsem všechno říct a ještě víc jsem potřeboval, aby mě pokud možno v klidu poslouchal.

„Měl bych ti snad prominout, že jsi za mnou přiletěl do Seoulu?!" nadhodil jsem řečnickou otázku. „Měl bych ti snad prominout, že jsi pro mě upekl tak moc úžasný dort? Jasně... tohle přece dělají příšerní kamarádi běžně a nedá se to odpustit." sám pro sebe jsem se ironicky ušklíbl. „Jsi úžasný kamarád a já jsem moc šťastný, že jsi přiletěl a že jsi tady se mnou... jsem vážně moc šťastný!" dodal jsem rychle, už bez sebemenšího náznaku ironie. „Hmmm..." smutně se pousmál. „Tenie..." vydechl jsem. Víc jsem stiskl jeho ruce, zatím co mi to v hlavě nepřestávalo splašeně šrotovat. Potřeboval jsem co nejvíc si srovnat všechny zmateně poletující myšlenky, jen abych mohl říct něco smysluplného... něco, co by Teniemu alespoň maličko pomohlo cítit se líp. Nemyslel jsem si, že já tohle kdoví jak umím, ale chtěl jsem se o to alespoň pokusit.