Láska a Touha... pokračování

219. kapitola

Jong-Hyun

V domě byl klid a tma, když jsme tam s Min-Kim okamžik po opuštění Minovy zahrady dorazili. Zřejmě už všichni spali, ani Ji-Woo na nás nečekala, za což jsem byl... vzhledem k tomu, jak pozdě už bylo... jedině rád. Hned jak jsme se v tichosti zuli, zamířili jsme stále po tmě do miláčkova útulného pokoje, kde se mlčky posadil na postel, zatím co já jsem spěchal bliknout lampičku a taky světýlka, která od mé první návštěvy tady zůstávala na stejném místě... sladké. „Jsi unavený, Ki?" zeptal jsem se starostlivě. „Půjdeme spát, co říkáš, lásko?" navrhl jsem hned na to.

„Hmmm..." vydechl bez opravdového zájmu... vypadal duchem mimo... na což jsem si povzdechl. Bylo mi naprosto jasné, že musí být po tak dlouhém dni unavený, ale taky jsem na něm poznal, že se marně snaží potlačit nervozitu ohledně Minieho s Ah-Young a že přes svůj souhlas s mým rozhodnutím nechat je dva v klidu si promluvit, není si našim odchodem až tak jistý. Napadlo mě, že přestože se nechal bez protestů odvést... ne že by se protestovat vůbec nepokusil... chtěl by být svědkem jejich rozhovoru, aby měl jistotu, že všechno dopadlo dobře.

Jak aktuálně vnímá „dobře" jsem se raději ptát nemínil, nechtěl jsem ho ještě víc rozhodit, zvlášť když se tak moc snažil zachovat klid. Během naší krátké cesty do domu, kdy jsem ho nepřestával držet za ruku, jsme oba mlčeli a vlastně jsme nic neříkali až do mé otázky ohledně jeho únavy. „Min-Ki... zlatíčko moje." vydechl jsem konejšivým tónem, zatím co jsem si už sedal vedle něho. Vzal jsem jeho ruce do těch svých a miláček mi za to věnoval něžně unavený úsměv. „Všechno bude dobré, uvidíš... Min to určitě zvládne a Ah to zvládne taky, jsem si tím jistý."

„Jak to víš?" kuňkl nejistě. Víc jsem sevřel jeho ruce, když se na mě smutně podíval. „Minie na Harvard nenastoupí a svým rozhodnutím zlomí Ah srdce, uvidíš." dodal ještě smutněji. „Ty bys snad chtěl, aby na Harvard nastoupil?" zajímal jsem se překvapeně... že by miláček změnil názor? „No..." povzdechl si. „Přál bych si, aby se tam nikdy nepřihlásil, ale..." Znovu si povzdechl a do jeho očí vyhrkly slzy, které jsem hned něžně setřel, na což jsem znovu stiskl jeho ruce.

„Když jsem viděl, jak Ah reagovala..." pokračoval lítostivě. „...a to ještě Minie nic konkrétního neřekl, i když je nejspíš dost jasné, co se jí chystal říct... nesla to moc špatně a mně jí bylo strašně moc líto, Hyunie." Naléhavě se zadíval do mých očí, jako by snad na mých bedrech ležel osud těch dvou a já s tím mohl cokoli udělat... bohužel nemůžu... a další slzy se už tlačily na svět. „Oni dva se milují, takže by bylo fajn, kdyby tam nastoupil... přece je teď nemůže rozdělit nějaká pitomá škola, to není fér." dodal na což smutně popotáhl.

„Harvard je podle tebe pitomá škola?" plácl jsem s mírně křečovitým úsměvem první, co mě napadlo, protože jsem zrovna teď vůbec netušil, co jiného bych měl říct. „Neměl by sis všechno takto moc zabírat, Min-Ki!" pokračoval jsem však rychle, jen aby Ki nemusel na tuto mou naprosto zbytečnou otázku odpovídat. Moc dobře jsem totiž věděl jak to myslí, pochopil jsem. „Pamatuješ, co jsi mi kdysi dávno slíbil?" zeptal jsem se naoko přísně. „Ne?!" kuňkl, i když jsem na něm hned poznal, že přesně ví o čem je řeč. „Co jsem ti slíbil?"

„Tak já ti to milerád připomenu." zvedl jsem přísně jedno obočí, ale hned na to jsem se mile pousmál, jen abych nepůsobil přísně až moc. Současně jsem něžně pohladil jeho už od slz mokrou tvář, zatím co jsem stále držel jeho levou ruku. On na ni položil tu, kterou jsem mu na okamžik uvolnil, ale hned na to i jeho pravá ruka skončila překrytá mou, takže jsme z našich rukou vytvořili něco jako hromádku. „Chápu, že máš o Minieho a o všechny, které máme rádi starost, ale... slíbil jsi mi, že se nebudeš trápit kvůli problémům našich přátel, Min-Ki... přesně tohle jsi mi slíbil!" připomněl jsem mu vážně.