Láska a Touha... pokračování

235. kapitola

Min-Ki

Loučení s Min-Hyuniem jsem raději nemínil moc protahovat, protože nesnáším dlouhá loučení. Teda, nesnáším loučení obecně, zvlášť když se musím loučit s někým tak moc blízkým jako je právě Minie, jenže nejen tento fakt, ale taky vzrůstající napětí mě donutilo hodně spěchat. Sice jsem si uvědomil, že kvůli spojům do Seoulu bych se nervovat nejspíš nemusel... díky různým společnostem tam přece jede vlak každou chvíli... jenže současně mi bylo jasné, že se ještě musíme s Hyuniem sbalit, navíc se náš náhlý odjezd nemusí líbit mámě, takže určitě nebudeme moct odjet hned.

Hyunie byl v naprostém klidu, když jsme oba naposledy objali našeho nejbližšího kamaráda s tím, že se těšíme na naše setkání v hlavním městě a taky s omluvou pro jeho mámu, že nás mrzí, že jsme nestihli sníst všechno její výtečné jídlo, ani se s ní a panem Hwangem řádně rozloučit. „Máma mě sice zbije za vás za oba, ale v pohodě." smál se Minie, jakmile si vyslechl naše omluvy. „Už raději padejte, než sem přijde a zjistí, že je oběd téměř netknutý a vy tady pak budete muset zůstat tak dlouho, dokud všechno nesníte."

„Vážně tě zbije?" zarazil jsem se s divným tlakem v žaludku, jakmile jsem si představil, že bych tohle všechno jídlo, které stále zaplňovalo stůl, musel doopravdy sníst. Už mě sice nebolela hlava, ale ani tak jsem se necítil úplně v pohodě a rozhodně jsem neměl pocit, že bych dokázal sníst víc než jen pár soust a to už se jaksi stalo. Sníst cokoli navíc bych už vážně nezvládl. Miláček taky nevypadal, že by měl velkou chuť do jídla, i když jedl o maličko víc než já. Po mé otázce se pobaveně uculil a Minie se znovu zasmál. „Ty jsi vážně tele, Ki." vydechl. „Dělám si z tebe jen legraci, zlato. Copak doopravdy věříš, že mě máma bije a ještě kvůli takovým kravinám?" zeptal se mě ještě pobaveněji.

„Hmmm... nevěřím..." začervenal jsem se díky nemalým rozpakům... vážně jsem tele. „Naše zlato Min-Ki je opravdu tele." mrkl na Minieho Hyunie, na což jsem do svého proradného miláčka nesouhlasně šťouchl, jen Minie mu mrknutí vesele oplatil. Oba se pak zasmáli, já jsem se maličko uraženě nafoukl, ale hned na to jsem našeho kamaráda znovu objal. „Budeš mi chybět, Minie." špitl jsem lítostivě, přestože jsem věděl, že se neloučíme navždy a taky jsem věděl, že mě v Seoulu čekají další blízcí přátelé. Vážně bylo na čase jít.

„Taky mi budeš chybět, Ki, ale oba budeme v pohodě, jasné?!" odtušil nejen rázně, ale současně taky s něhou v hlase. „Budeme oba v pohodě." slíbil jsem mu s nadějí, že hlavně on bude v klidu a v pohodě. U mě totiž bylo jasné, že na nějaké smutky nebude čas, protože Tenie a taky Tae-Hyung... navíc s miláčkem Jong-Hyuniem po mém boku ani nejde moc smutnit. „Dej nám hned vědět, jakmile budeš něco vědět o tom stipendiu." požádal ho ještě Hyunie, když jsme se spolu konečně... pěkně ruku v ruce... vydali směrem k východu ze zahrady. Schválně jsme nešli přes dům. „Jasně." slíbil bez zaváhání. „Hned vám zavolám."

Máma se naštěstí nezlobila, že jsme se u Minieho zdrželi a stejně tak se nezlobila, když jsem jí oznámil, že se musíme ještě dnes sbalit a odjet do Seoulu. Dokonce mi uvěřila menší lež, že jsme oba najezení z oběda, který nám naservírovala Minieho máma, takže nám už nemusela chystat další jídlo. Vlastně to nebyla až tak úplná lež, protože já ani miláček, jsme neměli hlad, nebo možná jo, jen ta chuť k jídlu nám po nočním pití Soju jaksi chyběla, ale to jsem před tím nemínil říkat tetě Hwang a své mámě pak už vůbec ne.

Brzy na to jsme měli nejen zarezervovaný a zaplacený rozumný spoj, ale navíc taky sbaleno... já cestovní tašku a Hyunie kufr, ve kterém nechal některé mé věci z Kangnungu, jen tam přihodil pár svých, které před tím nechal u mě v pokoji. Byl jsem moc rád, když nám máma navrhla, že nás doprovodí na nádraží... samozřejmě jsem souhlasil... jen mě maličko mrzelo, že Min-Seok a táta už zase nejsou doma, takže padla možnost rozloučit se i s nimi, ale nic jiného jsem vlastně ani nečekal. Nemělo smysl ty dva řešit, což jsem vůbec nedělal.