Láska a Touha... pokračování

203. kapitola

Jong-Hyun

Líbal jsem se s Min-Kim opravdu dlouho... nedokázal jsem se odrhnout. Naplno jsem si užíval nejen jeho sladkou pusínku a jeho úžasnou blízkost, ale taky všechny krásné pocity, které ve mně vyvolával. V tu chvíli mi bylo dost volné, že nám stydne jídlo, protože mnohem víc než něco jíst, jsem nehorázně moc potřeboval jeho. Už jsem byl sice mnohem klidnější než po probuzení, čemuž nepomohly jen dvě hodiny, během kterých jsem stihl nakoupit a uvařit Japchae, ale nejvíc on a to právě teď.

Celou tu dobu, kdy Ki stále ještě spal, jsem se snažil odreagovat vařením, dvěma panáky vodky, ale hlavně odpoutáváním myšlenek na mé pošramocené svědomí tím, že jsem vzpomínal na náš dopolední sex. Ne, vážně bych nemohl litovat, že jsem se s Min-Kim pomiloval, přestože jsem to původně chtěl úplně jinak. Nemohl bych litovat, že jsem své zlatíčko utahal svou vášní, stejně tak bych nemohl litovat, že jsem mu dal mega moc něhy a ještě víc rozkoše. Ki si přesně tohle zaslouží, nešlo couvnout. Zaslouží si mou lásku a taky mé plné odevzdání se.

Mé svědomí jsem proto poslal k ledu při našem sexu a stejně tak jsem ho poslal k ledu i teď. Ten hnusný sen jsem naštěstí pustil z hlavy už během sprchování. Byl jsem o hodně klidnější, ale přesto jsem se nedokázal zbavit jisté nervozity a nejistoty, když se miláček probudil a vstal. Netušil jsem totiž, jestli se mnou nebude chtít mluvit a všechno rozebírat, což k němu sice až tak nesedí, jenže jeden nikdy neví. Nechtěl jsem rozebírat svou matku a její stupidní přání a nechtěl jsem rozebírat události minulého týdne.

Opravdu moc se mi proto ulevilo a taky jsem cítil nemalý vděk za to, že ani on nechce nic řešit a taky za to, že se teď chová uvolněně jako by se před tím vůbec nic nepodělalo. Jako bych nepřijel domů po týdnu, ve kterém jsem se ani jednou neozval, neřekl mu, že bych se měl oženit a jako bych vůbec nebrečel jako totální ubožák a debil. Miláček se choval, jako bych vůbec nebyl kretén, který si nezaslouží jeho lásku. Bože nezabíjej mě... v těchto okamžicích mi bylo naprosto volné taky to, že se ke mně moje zlatíčko chová takto láskyplně hlavně proto, že nic neví.

Potřeboval jsem, aby se takto choval, a ještě víc jsem potřeboval jeho lásku. Potřeboval jsem jeho blízkost, které se mi... naštěstí pro mě... dostávalo plnými doušky. Ki mi už během našeho úžasného milování dával pocítit, že mě moc miluje a stejně tak mi daroval svou lásku v těchto krásných okamžicích, kdy se naše rty a jazyky setkávaly v milostně něžném souboji.

Já jsem mu taky dával pocítit svou mega velkou lásku, protože přes to, co se stalo v Kangnungu, přes všechny pracně potlačené výčitky svědomí jsem cítil, že taky on zrovna tohle potřebuje ze všeho nejvíc. Ki mě potřeboval dopoledne, potřebuje mě i teď a já jsem se mu nejen plně odevzdával, ale taky jsem svým mlčením chránil jeho srdce. Bože, tady nejde ani tak o mě, jak o něho.

Láska přece není jen o tom, že člověk přizná pravdu... je fuk, jak moc závažnou... ale taky o tom, že neublíží. Sice jsem s Young-Minem nešukal, ale i tak by Min-Kimu zjištění, že jsem se s tím klukem líbal a ještě jsem se s ním válel nahý, ublížilo, to mi bylo víc než jasné. Jenže láska přece musí chránit toho, komu bezezbytku patří, ne? Tohle se vážně nikdy nedozví... je to pro jeho dobro.

Min-Ki

Povalovali jsme s Hyuniem na pohovce v obývací části a mlčky jsme se k sobě tulili. Už jsme stihli nejen dojíst jeho úžasné Japchae, umýt nádobí, ale taky pouklízet celý byt včetně převlečení postele. Bylo zapotřebí utřít prach, vydrhnout koupelnu a záchod, uklidit ložnici, vyleštit kuchyňskou linku, umýt kuchyňský pult a lednici, oprat prádlo a taky všude setřít podlahu, ještě když tam zůstaly nějaké ty chlupy po Yeontanovi. Celý týden jsem totiž nehnul prstem, ale už jsem nemínil myslet na to, proč to tak bylo a stejně tak jsem se za to miláčkovi nepokoušel omlouvat.