Láska a Touha... pokračování

264. kapitola

Jong-Hyun

Tenie nás všechny svým rozhodnutím ohledně odletu do Thajska dost nemile překvapil... nejvíc asi Taeyonga, ale taky mého miláčka Min-Kiho... a stejně tak nás zaskočil sdělením, že míní přerušit studium, z čehož vyplynulo, že plánuje zůstat v Bang-Koku hodně dlouho. Nemůžu tvrdit, že jsem s jeho rozhodnutím souhlasil, ani Ki se netvářil nadšeně, ale jakmile jsme si s Tenem všechno ujasnili, nám oběma došlo, že nemá smysl cokoli našemu kamarádovi vymlouvat.

Vlastně jsme chápali, že Tenie po vší bolesti, která ho totálně psychicky vyčerpala, nemá pomyšlení na školu a na zápřah, který by ho v „kolotoči" přednášek a tréninků čekal, navíc nás do jisté míry těšilo vědomí, že nemíní úplně zahodit svůj život a že hledá svůj vlastní... o kotel pozitivnější způsob než je sebevražda... jak se vyhrabat z bahna, do kterého se dostal nejen kvůli YangYangově smrti, ale taky kvůli obrovským výčitkám svědomí. Těšilo nás, že se míní postarat o kocourky, v jejichž blízkosti se evidentně cítí líp, stejně jako se s nimi cítil líp YangYang... drželi ho přece nad vodou po návratu ze San-Mingu a Teniemu pro změnu pomohli během rozhovoru s paní Liu. Jsou to zkrátka úžasní tvorové.

Doufali jsme a věřili, že Teniemu pobyt v rodném městě prospěje, že se tam dokáže psychicky srovnat a stejně jako já s Min-Kim to viděl i Kun a samozřejmě taky Tae, který byl navíc mega moc happy, že může odletět do Bang-Koku se svým klukem. My všichni jsme měli radost, že hrdličky zůstanou spolu a to i navzdory faktu, že mně a miláčkovi budou oba naši blízcí kamarádi v Seoulu až moc chybět. Chápal jsem, proč by Ki nejraději zůstal v Taipei, chápal jsem jeho obavy ohledně školy i očekávaného stesku po hrdličkách, nejvíc pak po Tenovi a Bože, musím přiznat, že ani mně se nechtělo vracet domů, jenže náš pobyt na Tchaiwanu nešel natáhnout, proto nám nezbývalo nic jiného než se sbalit a opustit hotel.

Jediným štěstím bylo, že Tenie nedělal problémy a souhlasil, že odletí do Seoulu se mnou, Min-Kim a Taeyongem a stejně tak neměl námitky proti návštěvě hřbitova, kde jsme se cestou na letiště skutečně zastavili. Přáli jsme si dát zesnulému YangYangovi moc krásnou kytici na hrob a taky se s ním naposledy rozloučit v místě jeho „věčného odpočinku"... sice tam „neodpočívá" kamarádovo tělo, ale pouze popel, jenže tato skutečnost nám nijak nebránila v tom, abychom si všichni znovu řádně pobrečeli (bylo to vážně smutné a mega emotivní loučení)... na což jsme společně vyrazili na letiště.

Kun, který prozatím zůstával v Taipei, nás doprovázel podle plánu a my čtyři jsme byli za jeho společnost moc vděční a nejen proto, že se nás už zase snažil psychicky podržet, ale nejvíc proto, že ho máme doopravdy rádi, což jsme mu samozřejmě řekli. „Taky vás mám rád." vydechl dojatě po hromadném objetí na letišti. „Opatrujte se... všechno bude dobré, jen tomu musíte věřit." přesvědčoval nás Kun, na což jsme my čtyři se slzami v očích přikývli. Byl totiž nejvyšší čas se s ním rozloučit... bohužel... a nikomu z nás se s ním loučit nechtělo. Od mého a miláčkova probuzení na terase čas letěl až moc rychle, i čas strávený s Kunem proto uběhl rychleji, než bychom si přáli.

Nějakou tu chvíli jsme strávili na hřbitově, po příjezdu na letiště jsme si zašli na nějaké to jídlo... od rána jsme vůbec nic nejedli, proto jsme padali hlady... a k mé, Min-Kiho, Kunově i Taeho úlevě taky Ten něco málo snědl, pouze s kocourky byl menší problém. Vůbec nás totiž nenapadlo zjistit si, jakým způsobem se cestuje s kocouřími mazlíčky a jak se řeší jejich potřeba záchodku, proto jsme jim jen tak pro jistotu žádné jídlo ani pití nedávali... naposledy žrali na hotelu, než Tenie uklidil jejich misky a své potřeby taky vykonali na hotelu, než Tenie vyhodil záchodek... ale protože jde o kočky, byli jsme si jistí, že nebudou žádným způsobem strádat a do Seoulu bez jídla i pití hravě vydrží.