Láska a Touha... pokračování

234. kapitola

Min-Ki

Z celého srdce jsem si přál, aby Min-Hyunie a Ah-Young dokázali zachránit svůj vztah, aby se nerozcházeli. Až na to, že jsem vůbec netušil, jak bych měl Minieho přesvědčit, že by měl o svou dívku víc bojovat a stejně tak jsem netušil, jak mu vymluvit pochybnosti o jeho citech k ní. Moc mě mrzelo, že nevidí jinou možnost, než je rozchod a byl jsem z tohoto zjištění mega moc smutný. Bože... co bych měl kamarádovi poradit? Jak se dá jejich vztah zachránit? Vůbec nic mě nenapadalo, ach jo a ještě milionkrát ach jo.

Už když Minie s „problémem Harvard" přišel poprvé, uvědomil jsem si, že je to téměř neřešitelný problém, pokud jeden z nich neustoupí přání toho druhého. Jenže, stejně jako tenkrát, ani teď jsem netušil, kdo z nich dvou by měl ustoupit, kdo z nich dvou by se měl projevit jako ten skutečně milující a chápavý partner. Neustoupil ani jeden z nich, ach jo. Přesto je možné, že by tahle situace šla nějak řešit, jen kdyby oba doopravdy chtěli. Vážně tento problém chtějí řešit nebo to už dávno vzdali? Je možné, že se ve skutečnosti ani nesnažili najít přijatelné řešení, které by nějakým způsobem vyhovovalo oběma?!

Nebo... byl dnes Minie v Seoulu, aby si se svou přítelkyní promluvil? Nevyšlo to snad? Bože... proč jen jsou ti dva až tak moc paličatí? Jak ho mám teď přesvědčit, aby se úplně nevzdával, aby si s Ah ještě jednou promluvil a hlavně, aby se s ní nerozcházel? Když však Min-Hyunie zmínil lásku, která je mezi mnou a Jong-Hyuniem, nejenže mě tím nehorázně moc dojal, navíc jsem ztratil možnost najít jakékoli argumenty, které by mou snahu o jeho přesvědčení podpořily. Netušil jsem už vůbec, co bych měl říct.

Na tohle vážně nešlo cokoli říct, zvlášť když jsem doopravdy upřímně věřil, že si Minie zaslouží stejně velkou lásku, jakou máme my dva... nic víc a nic míň. Sám bych nechtěl o nic míň, než se svým miláčkem mám! Hyunie by pro mě klidně umřel, já bych zase umřel pro něho, ale... bože... je takto velká láska běžná, nebo jsme my dva spíš nějaké výjimky? Může taky Minie najít podobně velkou lásku, když ji... podle jeho aktuálního mínění... necítí k Ah-Young? Jak se vlastně pozná, že je to ta pravá a velká láska, když se člověk může takto jednoduše zmýlit? Minie přece věřil, že Ah miluje z celého srdce, přesto teď říká něco jiného, ach jo.

Už jsem neměl sílu hledat jakékoli argumenty, pouze jsem se pokoušel úplně se nerozbrečet, což byl kvůli nemalému smutku a obrovskému dojetí, které můj miláček jen umocnil svými slovy, mega těžký úkol. Přeju si, aby byl Minie šťastný, přeju si, aby získal to, po čem tak moc touží, jenže v těchto okamžicích jsem si naplno uvědomil, že víc než je tohle mé přání, pro něho vlastně udělat nemůžu. On sám je totiž svého štěstí strůjcem, a pokud se s Ah doopravdy rozejde, nic s tím nenadělám. Nemám ani právo s tím cokoli dělat a je jedno, jak moc mě to mrzí.

„Možná si teď myslíte, že jsem úplně blbý, když jsem se přihlásil na školu, na kterou jsem vlastně nikdy nechtěl jít..." prolomil po nějaké chvíli nastalé ticho Minie. „Možná si taky myslíte, že jsem naivní sobec, když Ah nemíním ustoupit, navíc zmiňuju lásku, jako důvod, proč s ní už nechci zůstat." pokračoval dřív, než jsme s Hyuniem stihli namítnout, že tohle si o něm rozhodně nemyslíme. „a ano, taky si to myslím." Povzdechl si. „Jsem blbý." ušklíbl se, na což zvedl ruku, aby nám zabránil v protestech, takže se žádných protestů nedočkal.

„Na Harvard jsem se neměl nikdy hlásit, byla to opravdu chyba." znovu se hořce pousmál. „Na druhou stranu, ale... díky této zkušenosti... teď alespoň vím, že spolu s Ah vůbec nedokážeme řešit vztahové krize... ne tak, aby to jednomu z nás neublížilo. Oba zjevně myslíme víc na sebe než na toho druhého a těžko říct, jestli to tak bylo vždycky. I kdyby ne, teď to tak rozhodně je." Smutně se pousmál. „Dnes jsem jel za Ah, abych si s ní ujasnil, jak to teda bude dál... myslím mezi náma... protože jsem od ní odjel naštvaný, po telefonu s ní nebyla rozumná řeč a já jsem se tady kvůli naší poslední hádce užíral jako blbec." pokračoval, zatím co jsme my dva jen smutně poslouchali.