,,Příběh o tom že krása se nemusí skrývat vždy jen na povrchu, protože někdy může být krása která jde vidět velkým prokletím."
Holly považovala svou krásu za prokletí osudu. Zástupy nápadníků odmítala tak dlouho, až se její zoufalý otec odhodlal k n...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Anglie 1325
.....................................
„Sladší než větry nebeské je dech mé paní,
Její hlas toť vrkání holubice.
Její zuby toť sněhobílí oři,její rty sladší než okvětní plátky růží,
Já tvrdím, má paní je krasavice."
Holly se neubránila zívnutí, zatímco pěvec brnkal na loutnu a nadechoval se k další sloce. Měla strach, že usne dříve, než se mladík dopracuje k vychvalování jejích předností na jiných částech těla, než na hlavě, ale tklivý akord rozechvěl vzduch.
„Každá labuť by mohla závidět půvabnou šíji mé paní,Její uši drobnější než ořechu jádra.
Její havraní kadeře ve větru poletují,Ale můj pohled přece jen více přitahují..."
Holly se nervózně zadívala na své vyvinuté poprsí. Zoufale se snažila nemyslet na rýmy ke slovu jádra, protože básník pohodil hlavou a zapěl.
„Její plná a lákavá..."
„Holly Felicie Bernadetto z Chastelu!" řekl její jméno a Holly sebou trhla. Pěvcovy mrštné prsty se zamotaly do strun loutny a hromový hlas jejího otce, roztřásl korbel s kořeněným vínem, stojícím na dřevěném stole.
Elspeth, její chůva, na ní vrhla vystrašený pohled a pak se stáhla do výklenku u okna a schoulila se nad tapisérií, kterou vyšívala.
Rozzlobené kroky stoupaly po točitém schodišti ke komnatě. Holly zvedla pohár k nesmělému přípitku, na počest blednoucího pěvce. Nikdy se nenaučila nevnímat otcovy projevy zloby. Naučila se však tvářit, jako by se nic nedělo.
Když vrazil dovnitř, uklidňovala se tím, že otec nevěnoval žádnou pozornost muži, sedícímu na lavici naproti ní.
